Život s lapinkou (není pr...)

""Maki neječ", pravila má žena. "Jo holka, máme lapinu tak se nerozčiluj."

Maki je čtvrtá psí rasa po mém boku. První byla Iris. Jak jméno praví, byla to foxteriérka. Od jisté doby se foxlice u nás mohou jmenovat buď Iris nebo Dáša. Byla nádherná. Byla neskonale, ale neskonale blbá. To bylo tak. Rodiče byli snad čistokrevní, ale bezpapíroví. Iris byla sedmá z vrhu a jediná, která přežila. Čili sám vrh byl problematický. Naši ji pořídili, když jsem ještě byl na základce. Zatímco spolužáci po návratu ze školy si šli hrát (ti normální) nebo psát úkoly (ti pilní), já ještě v roce jejího věku vzal kbelík, hadr a smeták a šel vytírat kuchyň. Moc déle než ten rok to rodiče nevydrželi. Táta ji ukázal myslivci z vesnice kousek za Libercem. Ten nás znectil nehorázně. Zničili jsme, prý, nádherného psa. Jenže Iris má štěstí, protože se co deus ex machina zjevil v jejím životě on. Jen on z ní do půl roku udělá excelentního norníka. Mýliti se je lidské. On z ní sice neudělal ani průměrného norníka, ale ona z něj psychickou trosku učinila. Když řešil koho zastřelit, zda Iris nebo sebe, na poslední chvíli si uvědomil svou povinnost k několika potomkům, které zplodil. Tak obrátil hlaveň správným směrem.

Druhý byl erdél teriér Longit of Little churche. To už jsem byl na střední. Protože jsem vyrůstal v zdravotnickém prostředí, věděli jsme s mámou oba, že longeta se říká takové té šňůrce, co se strká do otevřeného abscesu, aby se rána nezacelila a sajrajt vytékal. No volejte na psa zasviněná šňůrko, to je ekl i pro silnější povahy. Tak to byl Hakim. Do roka to vypadalo, že z něj bude čistotné sice, ale nevychované hovádko. Ovšem v roce během čtrnácti dní došlo k obratu. Hakim šlapal jak hodinky. A co víc, vzal mne za svého pána a poslouchal mne víc než tátu. Mohl jsem s ním chodit kolem přehrady na volno, ač to bylo odjaktěživa psí korzo. Běžel vedle mne, když jsem jel na kole. Paráda. Tedy paráda. On miloval klacky. Znáte to, čím delší, tím lepší. Když jedete z kopce a pes vám umístí dvoumetrovou větev do předního kola, to si pak šmakujete, že za své vzalo jen čtrnáct drátů a něco decimetrů čtverečních kůže. 

Podruhé jsem s ním měl podobný střet v zimě. Šli jsme s tátou a Hakimem na Libereckou výšinu a druhou stranou dolů. To bylo v dobách, kdy ještě v zimě padal sníh. Protože cestami na této straně Výšiny sjíždívali lyžaři, byla cesta uklouzaná. Hůlky na Nordic walking se tehdy ještě neužívaly, takže jsme se dolů poněkud ploužili. Zezadu přiběhl Hakim, vlekl obstojný kohát, tím mě vzal přes nohy. Další děj dodnes, a je to nějakých pět dekád, nechápu. Měl jsem slušně padnou a přerazit se v kříži, jak by udělal každý. Jenže já se vzápětí zaregistroval, kterak čním po pás kolmo zabořený do závěje. Hlava dole, nohy čněly vzhůru a vrstvou sněhu ke mně pronikal smích mého zploditele. Proběhlý gag ho totálně odboural, takže nebyl schopen mi pomoci z nedůstojné pozice. Ovšem jednou jsem se Hakimovi mohl vysmát já. Ve Vratislavicích nad pivovarem je soustava několika pivovarských rybníků. Šli jsme tam s Hakimem na procházku. Běhal kolem mne, nikde nikdo, pohodička. Jeden z rybníků byl celý zarostlý žabincem, takže vypadal, jak travnatá plocha. To Hakima poněkud zmýlilo. Skočil. Nevím, co mu probíhalo jeho psí hlavou, když se pod ním trávník otevřel a pozřel ho. Na břeh se vydrápalo cosi zeleného, asi jako čtyřnohý leprikón. Když byly Hakimovi tři roky, musel jít z velmi vážných rodinných důvodů z domu.

Na jednom z konců Liberce je samoobsluha. Tam jsme jezdívali nakupovat. Hned za samoškou byla vilka, ve které bydlela její vedoucí. Jel jsem jednou nakupovat. Bylo to v době, kdy naši kluci byli v předškolním věku a my uvažovali, že by to chtělo nějakého psa. Já pochopitelně navrhoval erdéla. Aleně se zdál k dětem moc velký. Také měli foxteriérku, ale mentálně vyrovnanou, na rozdíl od Iris. To zas bylo na mne moc malé plemeno, navíc po neblahé zkušenosti jsem foxe odmítl. Neb jsme oba odkojeni londonovskými příběhy, vypadalo to, že se váhy rozhodování přikloní k irskému teriérovi, neboť Jerry byl z ostrovů.

A v této situaci jsem zaparkoval u zmíněné samoobsluhy. Vystoupil, zamknul náš Trabroys a vytřešti oči. V zahradě vilky, kde bydlela vedoucí samošky byl pes. Co pes, Pes. No dobře, PES. Velký, zjevně silný, bíločerný, vlčí maska, oči trochu do šikma. Běžel kolem malého smrčku a měl dojem, že do něj ten stromek strčil. Chytil ho, zaklepal hlavou a bylo místo na další stromek.

Půlku nákupu jsem zapomněl. Fascinovaně jsem Aleně PSA popisoval, tehdy jsem ještě myslel, že je to husky, protože severská plemena u nás tehdy byla čerstvá novinka. Pak proběhlo asi třičtvrtě frustrujícího roku. Když jsem jel nakupovat sám, byl tam. Když jsme jeli spolu, nebyl tam. Alena už ho považovala za mou fixní ideu. A pak tam jednou byl. Tak zamilovaný pohled jsem si od své ženy nevysloužil ani za svobodna. A bylo to jasné. Zazvonili jsme, dozvěděli jsme se, že je to malamut, dostali kontakt na ing Petrusovou, která tehdy dělala poradkyni chovu. Od ní jsme posléze dostali kontakt na Kolářovy z Brné.

Kolářovi čekali první vrh od jejich fenky Aljašky. Domluvili jsme se a když štěňata začínala přijímat návštěvy zajeli jsme tam. Aluna měla deset štěňat. Když jsme tam přijeli, byla už zas všechna doma. Podle rad zkušených si našli kojnou fenu, dvě mrňavky k ní odvezli. Za dva dny volal její děsně vzteklý majitel, ať si pro ty bestie přijedou, protože čubu vypily do sucha. Oni si domluvili yorkšíračku. Tak sehnali jinou a ta to zvládala.

Fascinovaně jsme hleděli na to hemžení. Byl tam jeden kluk, dobatolil se k nám, prohlédl si nás a šel k mámě. Sourozenci se tu žduchali o cecíky. Rozehnal je jak demonstraci, posloužil si, krknul a šel spát. Tak to je on, věděli jsme oba. Z kochání nás vyrušila paní Kolářová. "Zdendo, musíme na pohotovost. Prdýs má teplotu." Mínila dceru. "Kde ji máte? Já bych se vám na ni podíval,  jsem pediatr" nabídl jsem se. To jako na tu dceru. Pak jsem ještě napsal recept na penicilín a s mladou paní dojel do lékárny. To už nebyla mladá pani, ale Karla.

Po krátkém musherském období přišel čas, kdy jsme zase mohli a tak jsme se s Alenou věnovali obnově skautingu a naše cesty s Kolářovými rozešli. Zdeněk opustil malamuty, začal jezdit s huskouny pak s nějakými alaskany, vyjel si Mistra Evropy. Karla se posléze začala věnovat bostonkům. Neviděli jsme se dlouho. Od setkání k setkání je to třeba víc než pět let. Ale dodnes když se potkáme, navážeme hovor, jako bychom se rozešli předevčírem. Holt kamarádi.

Obdobně to máme s Libuškou Pečenou. S ní jsme třeba absolvovali celkem dobrodružnou jízdu na závody v duryňském Oberhofu nad Suhlem. Když jsme se vraceli a němečtí grenčáci koukli do dodávky plné psů, já jim ukázal  pohár za první místo, asi bychom provezli i mumifikovaného Hitlera. Tedy pozor, aby bylo jasno, první jsem byl, protože jsem ve své kategorii startoval sám.Pohár mi dali, protože na něm bylo vygravírované datum. Učenliví kluci to byli. Příští rok už byly poháry bez data. Ale to už jsem zase nebyl první.

Měli jsme problém, že seveřáky prakticky nikdo u nás neznal. Navíc krátce před tím, než jsme si štěnko přivezli, běžel v televizi film, kde gróňáci roztrhali dítě. Když jsme mému zploditeli sdělili, že budeme mít psa a jakého, nerozdýchal to. Málem na nás poslal sociálku, že si ke dvěma dětem pořídíme bestii, která je zahubí. Budiž mu přiznáno, že když ho poznal, zamiloval si ho.

Pak se konečně u nás objevil Adak od Půlnočního slunce. Říká se, že musher dostane skutečně dobrého lídra jednou za život. Leonhard Seppala, neprávem upozaděný hrdina Sérumštafety měl svého Toga. Suzan Butcher, která štvala svými neskutečnými výkony chlapy na trati Iditarodu, měla Granita. A já měl Adaka. To byl pes, jakého do smrti mít nebudu. Ten mít lepšího mushera, tak vyhrával. Já nikdy nesportoval a najednou v pětatřiceti jsem startoval proti klukům, kteří ukončili závodní běžeckou kariéru a na sportovní důchod začali jezdit se psem. Tam jsem neměl šanci. Každý další pes byl fajn a miloval jsem je všechny, včetně Maki, ale Adak byl jediný.

Dlouho by se dalo vyprávět. Třeba jak vítal tchýni. Když se jí opřel o ramena, byl sotva o hlavu vyšší a prostrčil ji zavřenými dveřmi. Suché závody na travnatém letišti v Liberci. Hned za startem je v trávě kolej od nějaké Anduly, která se tam trochu zabořila. Za startem po obou stranách trati zástupy. Starér mne odmávl, naskočil jsem na kolo, zařval "Mush!!!" a prásknul jsem sebou o Zeměkouli, neb mi kolo ujelo do té rýhy. Jak jsme dělali kompars Frantovi Heřmanovi, dvornímu fotografovi Hoboes, kpt Kida a Greenhornů, když fotil ilustrace do jednoho dílu Londonovské reedice.

Snad nejraději mám tu z Harrachova. S čtyřkou huskounů jezdil tehdy mimo jiné Máca Jančar. O deset patnáct let starší, drobný, ramena jak závodní slaneček, šedě prokvétající bradku, ale no takovejhle chlap, jak zpíval Matuška. Dojel, dovedl spřežení na stake out, kam jsme na řetězy přivazovali psy, když nebyli na trati. Tam už byla manželka Jiřka s dcerou, psy převzaly a Máca si zapálil, aby si trochu protáhl trubky. Najednou se vedle něj zhmotnila jakási nóbl dáma. A hned co je to za sportovce, že je na psy vulgární, ona se přišla na závody podívat s dětmi a jak jim má vysvětlit ty výrazy, které on na psy používá. Tak na tohle jsme se těšili, protože jsme tušili. Máca nic, potahoval z cigárka a nechal ji. Pak najednou pravil " Už jste skončila?" Tím přerušil její výlevy. " To máte tak. Můj lídr se jmenuje Apunpolar. To i vy uznáte, že je nepohodlné do huby. Tak mu říkám Pundo. Pakli jste slyšela něco jiného, je to jen váš problém." Baba nahodila pýřenec jak nepolíbená patnáctka a my řvali smíchy.

Clip byl plyšák. Když viděl postroj, lehl si na záda a naznačoval, že ho bolí v kříži. Cloudy se na práci na štrece docela těšil. Nebyl tak dobrý jak Adak, ale pracoval dobře. Jenže mne zradila artrotická kolena a restart mushera se nakonec nekonal.

Cloudymu táhl desátý rok. Začli jsme se ptát, co bude, až jednou nebude. Bez psa jsme nechtěli být, ale věděli jsme, že další malamut to už asi nebude. Ale co, Adak i Clip se dožili dvanácti, tak máme ještě čas. To už jsme měli chalupu v Petrovicích a více méně jsme se do ní přesunuli. Alena sice ještě provozovala ordinaci, kterou neměla komu předat, ale dojížděla do Liberce odsud. Najednou měl Cloudy zahradu, mohl být venku, což si docela užíval.

Nějak napodzim začal špatně žrát. Přitom na něm nic moc nebylo. Vetrinářka Patricie, která převzala kliniku po rodičích, krčila rameny. RTG nic moc. Laboratoř nic moc. Granule nechtěl, nakonec si vzal rohlík, ale z ruky a po chvíli ho vyzvracel ve formě tuhých válečků. Pak to padlo, myastenie. Zůstávali jsme v té době v Liberci, abychom byli v dosahu veteriny. Nebylo jisté, zda se Cloudy dožije Vánoc. Dostal nějakou medikaci, ale nic moc, až po infuzích s kortikoidy se zlepšil natolik, že jsme mohli říci, že teda na svátky jedeme domů. Na chalupu.

Shit, shit, shit. Když vidíte lednici, před kterou je zaschlá louže, je jasné, že problém není dnešní. Když ji otevřete a je cítit, je to blbé. Když jste v ní už měli nakoupeno svátky, je 23.prosince podvečer a ve vsi není krám, je to na mašli. Zatím co jsme byli v Liberci, klesla teplota v sednici pod deset stupňů a lednice se vypnula.

Svátky jsme přežili, ale v lednu se Cloudy zase začal horšit. Tak jsem potřetí musel udělat to rozhodnutí. Díky profesi jsem asi třikrát musel říct ztratili jsme ho, končíme. Jsem pediatr, o to to bylo horší. Rozhodnout se u zvířete, se kterým žijete deset, dvanáct let, není jednodušší.

Jak jsem řekl, občas jsme se ještě za Cloudyho života podívali na stránky o psích plemenech. Před pár lety jsme byli v ve Finsku, projeli jsme ho až na sever k Inarijärvi a zpět. Tam jsme narazili na plemeno suomenlapinkoira, ale nějak jsme mu nevěnovali pozornost, protože to nebylo aktuální. Ovšem pak Cloudy onemocněl, najednou jsem zvedal pětačtyřicet kilo malamuta, který již do auta nevyskočil. A viděl jsem, že už to není, jako když mi bylo padesát. Alena také mluvila ve smyslu, že další plemeno musí být něco menšího, co dokáže zvednout. Tehdy nám naskočilo, že jsme ve Finsku narazili na tamní plemeno. Takže jsme si našli nějaké informace. Pak jsme jednou stáli, už po Cloudyho smrti, u Bastlů na dvoře. Paní Bastlová otevřela dveře stavení, snad dřívější stodoly a na nás se vyřítila smečka jejich lapin. Tedy část. Druhá část se ozývala u obytného stavení. Alena se tvářila asi jako tehdy, když prvně viděla, že PES není má fixní idea. Takže jsem věděl, že rozhodnutí právě padlo.

Jíťa, tehdy ještě paní Bastlová, slíbila, že se podívá po nějakém slibném vrhu. I když lapinky mají poradkyni chovu, na Jíťu se obrací o radu mnoho lapinkářů. Problém je v tom, že je lapin málo, takže poradkyně má na triku vícero plemen. A Jíťa se momentálně věnuje jednomu.

Na facebookových stránkách lapinek se objevila informace od Andrzeje Kowola, že má volnou fenku. Když jsem zavolal Bastlům, dozvěděl jsem se, že Jíťa mi chtěla volat, protože na nás myslela s tímto vrhem. Napsal jsem Andrzejovi. Ano fenka je ještě volná, můžeme si přijet. Čili jsme si udělali výlet do Těšína, přesněji jeho polské části. V ohradě se batolila fenečka s maskou trochu jako mýválek. Vlkošedá čiperka, láska na první pohled. Jméno Bamaco Bacara Maly Wieden Aleně připadalo jako zaklínadlo. Takže jsme se poměrně rychle dobrali domáckého jména Maki

Pokecali jsme, vyřídili nezbytné a vyrazili. Kromě granulí na první období a pár dalších nezbytností nám Andrzejova pani dala několik jednorázových podložek, kdyby s Makině v autě neudělalo volno. Podcenil jsme stav. Prvně Alenu chudák Maki poblila ještě než jsme opustili Těšín. Zásoba podložek vzala za své během první hodiny naší cesty..

Vždy zhruba po hodině jsme udělali na pumpě zastávku, aby se Maki protáhla, vyčůrala, odpočinula si od cesty. Bylo to nedlouho po začátku rusko ukrajinské války, takže parkoviště u čerpacích stanic byla plná běženců či aut, která pro ně jela.

Maki se postupně rozkoukávala v novém domově. Prvních pár dní vždy jeden z nás s ní spal v sednici, protože schody do patra, kde máme ložnici, jsou strmé. Nu, strmé nejsou jen schody do patra. Na celém našem pozemku není mnoho rovného místa.

Rychle rostla a i když jsme byli varováni, že schody pro štěně nejsou to pravé, co naděláme, když se sama rozhodla, že na ně má. Jak ty v chalupě, tak ty na zahradě zvládala poměrně záhy. A začala skákat. Seděl jsem v ušáku a najednou hop a mám lapinku Makinku na klíně. Nedosti na tom. Makininých skoků si všimla vnučka Barunka. Takže vznikla hra na Makinku. To se Barunka rozběhla ode dveří sednice a skočila. Děda ji musel chytit a zvednout k sobě na klín.

Nějak v té době jsem na stránkách lapinek uvedl první z říkánek, kterých jsem tam posléze uveřejnil řadu. Tuhle si dodnes pamatuji.

Maki, Maki, Makule

chytila mne za kule

trhla prudce hlavou

utrhla mi pravou

že je štěně veselé

hlodla mne i do levé

Trochu jsem se obával, zda to nebude pro dámy příliš vulgární. Pokud jsem si všiml, na stránkách komunikují většinou dámy.  Kupodivu se to naopak líbilo, takže jak jsem řekl, následovaly další, které si však již nepamatuji.

Když fenka, tak štěňata. Když štěňata, tak holt nějaká ta výstava. Což je aktivita, která mi nekonvenuje. S Adakem jsme pár výstav absolvovali, protože jsem měl již tehdy cukání zdrhnout z města na vesnici, pořídit si psů několik a jezdit alespoň s trojkou. Jenže to chce finance a tehdy z platu sekundáře bych to neutáhl. Takže chovat a vydělat chovem. Však již zmíněná Suzan Butcher se taky chovem živila. Pravda, na práci kolem psů měla manžela a několik pomocníků. Ti se starali o komerční psy, jezdili menší závody, aby vyjeli nějaké peníze za umístění a ona se starala o svůj tým, ze kterého si vybírala smečku pro konkrétní závod. Její tým tvořilo zhruba čtyřicet alaskanů, celkem měli doma až sto padesát zvířat. Tak až takové ambice jsem neměl, to je pravda.

První výstava byla v Mělníku. Jako třída mladých jsme šli první do kruhu, Posuzovatel pravil, že máme běhat kolem kruhu. Mimochodem, proč se to jmenuje kruh, když je to pokaždé čtverec? No nic, rozběhli jsme se a posuzovatel se šel podívat po jiných kruzích. Udělali jsme ještě pár koleček a zmateně jsme se zastavili. Po chvilce se posuzovatel vrátil a prý proč jsme se zastavili. Malamut je pracovní plemeno, tak musí nejdřív chvíli běhat a pak se bude posuzovat. Zase odešel a nechal nás tam kroužit snad dvacet minut.

Když jsme- si odbyli exhibici, chtěli jsme se s Alenou podívat i po jiných kruzích. Co s Adakem? No někde uvázat, přeci. Výstava se odehrávala na mělnickém zimáku. Takže jsme vyvedli Adaka do předposlední řady téměř pod strop a tam jsme ho uvázali. Sešli jsme dolů a zjistili, že to nebyl nejlepší nápad. Naše štěňátko si uvědomilo, že je malamut. Ty které jsem znal téměř neštěkali. Vyli. Takže Adak zvedl čenich k nebi a předvedl, co umí. Mělnický zimák měl tehdy klenutou střechu a tím i strop haly. Do klenby stropu se opřelo vlčí vytí našeho pejska a rozprostřelo se po celém stadionu. Pazvukař, který měl na starosti ozvučení haly zaplakal, protože reproduktory, které by přeřvaly našeho pejska, neměl.

Pejskaři tehdy byli organizováni ve Svazu chovatelů drobného zvířectva. Drobného, no dejme tomu. Když jsem viděl šarplanice páně Vlčkova nebo kavkazáky Egona Gerze, trochu jsem bral název za nepřesný, ale co naděláme. Liberecká organizace prosperovala celkem dobře, takže si mohla dovolit vypravit zájezd na mezinárodní výstavu do Nitry. Cena zájezdu byla rozumná, tak jsme vyrazili. Byl to tehdy docela riskantní podnik, protože jsme jeli běžným autobusem i se psy, kteří se kupodivu neservali. Byli jsme ještě pořád v třídě mladých a dokonce jsme dostali nějaký metál.

Následující rok jsme jeli do Nitry už soukromě vlakem.

Nějaký čas před druhou Nitrou jsme absolvovali chovný svod. Ten byl nějak koncem března. A těsně před ním jsem chytil žlučníkovou koliku. Co se pamatuji, bylo to tehdy výživné, zážitek překonaly snad jen mé tři ledvinové koliky. Alena mne dopravila do špitálu, kolega do mne narval kapačku s Dolsinem a ráno bylo pohodové. Tak jsem při vizitě oznámil, že je mi fajn, bylo to t s vámi krásné a já jdu domů. Prej ne ne ne, když už jsi tady, tak tě budeme léčit. A nedali si to vymluvit.

Bylo to na konci závodní sezony, co jsem chtěl, jsem si ten rok odjezdil, no tak jo, střihnul jsem si týdenní oddech ve špitálu. Během toho týdne přišlo na přetřes, co s tím mým kamenolomem ve žlučníku. Já o tom šutru věděl asi tři roky. Ale byl nějakých 2,5cm velký, čili se nemohl moc hýbat. Tak jsem na něj, jak už my máme ve zvyku, kašlal. Tedy pacienta bych hnal, to zas jo. Protože jak jsem řekl, závodní sezona skončila a výstavní pořádně nezačala, souhlasil jsem s operací. Dohodli jsme se, že v pátek dostanu propustku, v neděli večer se vrátím, v pondělí mne z interny přeloží na chirurgii a v úterý mne zbaví toho šutru. Chovný svod připadl právě na víkend, kdy jsem šel na propustku. Instrukce kolegy jsem dodržel. Do Prahy jsem jel autem a řízek, před kterým mne varoval, jsem si nedal. Já radši smažák, na kterém jsem si pošmáknul.

Na chovném svodu mě nechal posuzovatel běhat diagonálně v kruhu, abych měl co nejdelší přímku. Snažil se ukázat na Adakovi, že takhle má vypadat správná chůze malamuta. Proto mne naštvalo, když za nějaký čas v Nitře nás porazil pes, který sice celou dobu kulhal, ale zato panička bydlela v domě, kde bydlel posuzovatel.

Podruhé jsem se naštval, když Adak vyhrál třídu a byl prohlášen vítězem plemene. To bylo v Liberci a já shodou okolností byl šéf výstavy. Tak jsme postoupili do té divácky oblíbené ale celkově neskutečně absurdní soutěže o nejhezčího psa výstavy. To jako kdyby zelináři vzali jablko, hrušku a mandarinku a rozhodovali, co z toho je nejlepší zelenina. Tehdy byl Adak prohlášen nejhezčím psem výstavy. Při předávání ceny mi posuzovatel špitnul: "To máš za to, žes tu výstavu dobře ukočíroval." Což mne urazilo. Vzpomněl jsem si Gena Hackmanna ve filmu 700 mil. Stárnoucí kovboj v jeho podání je lákán, aby se zúčastnil závodu na tuhle vzdálenost, Kamarád mu líčí slávu a prachy, které může získat. On se zeptá: A co z toho má ten kůň. Tehdy jsem definitivně zanevřel na výstavy.

Jenže když máme fenku a chceme od ní štěňátka, musíme nějakou výstavu absolvovat. Tak jsme se přihlásili na výstavu do třídy mladých. Maki dala najevo svůj vztah k této činnosti a raději si střihla první hárání. Na další jsme se už dostavili a Maki se líbila.

Pak přišla Lysá. V tom městě jsem byl jednou v osmdesátkách, když umřel kamarád Fanda Fišer. Kněz a tramp nebo tramp a kněz, nevím. Na každý pád oběma činnostmi komančům vadil, tak měl zákaz. Směl se starat o sociální ústav a v něm působící jeptišky v Jiřetíně pod Jedlovou. Žil na samotě Ranch 7D nad Jiřetínem, každý víkend barák plný trampů, kteří za Fandou jezdili z celých severních Čech. Tam taky pracoval na ekumenickém překladu Bible a velké monografii o Mistru Theodorikovi. Nešťastně zemřel v necelých šedesáti letech a pohřben byl právě v Lysé. Při zádušní mši, kterou kocelebrovali zástupci všech církví sdružených v Ekumenické radě, byl kostel plný, že lidé stáli i venku. Podle místních průvod, který Fandu vyprovázel z kostela na hřbitov, se jim tam nesešel ani na Prvního máje. Asi jsem ještě někde na filmu, který tam příslušný orgán natočil.

Výstava byla v hale. To byl první zádrhel. Jako mnozí psi, je Maki háklivá na některé zvuky. Akustika haly narvané lidmi a psy jí nedodala na náladě. Posuzovatel v kruhu se k ní vrhl a aniž by cokoli řekl paničce či Makině, vrhla se jí po tlamce a chtěl se jí podívat na chrup. Já na jejím místě bych ho hlodnul. Ona se stáhla a byla prohlášena za bázlivou.

Poměrně kuriosní výrok jsme slyšeli v Boleslavi od finské posuzovatelky. Té se české lapiny líbily. Trochu se divila, jak u nás bereme za úspěch jen hodnocení výborný, u nich jsou hrdí u na velmi dobý. Tahle dáma dala Maki V1. Čili nejlepší ve své třídě. Ale vítěze třídy Maki neostala, protože panička neumí psa prezentovat. Mimochodem, pokud byste se podívali na má předloktí, viděli byste, jak mi to rve žíly. Maki je má holka, nejhezčí lapina u nás a stačí, že to vím já.

Intermezzo: Protože text jsem původně uveřejňoval na stránkách lapin, pokračoval jsem  až dnem 41. Dobu do inkriminovaného dne budu zvolna doplňovat.

Den 0

Vím, že když pes nakryje fenu, překročí jí záda a zůstanou nějaká čas tzv svázaní. Kromě dvou částečně kuriosních spojení Adaka s krytím nemám zkušenost. Clip a Cloudy nebyli uchovněni. Respektive jsme se o to nesnažili.

S Adakem to bylo tak. Na nějakých závodech ho viděl jeden Polák. A ten projevil zájem o spojení mezi Adakem a jeho fenou. Informaci nám zprostředkoval kamarád musher z Harrachova. Ten taky dohodl, že akt proběhne na přechodu nad Harrachovem. Už nevím, proč si Polák nechtěl přijet do Liberce. Takže to proběhlo asi takhle. Přijeli jsme s Alenou a Adakem na přechod do Harrachova. Byli jsme tam dřív, tak jsme se procházeli po parkovišti. Protože se Jirka, onen prostředník, znal s celníky, dohodl se s nimi, že Poláka pustí na parkoviště na naší straně a zaručil se, že nepojede dál. Takže majitel fenky přijel, vystoupil, přivedl fenku k Adakovi, psi předvedli malý pohraniční styk a jeli jsme každý domů. Nikdy jsem se nedozvěděl, jaký byl výsledek.

Druhý Adakův zářez na pažbě byl ještě kurioznější. V Liberci jsme bydleli dvě ulice nad přehradou, Poslední venčení probíhalo kolem půlnoci, sešel jsem ke hrázi, na plovárnu a zadem domů. Byla krásná úplňková noc. Stál jsem na plovárně. Věžička hráze se zalita měsíčním světlem zrcadlila v temné vodě přehrady. "Vy jste se zase kochal, pane doktore, že jo?" řekl by pan Pávek ."Jo" pokývl bych hlavou. Když jsem se dokochal, otočil jsem se a sakra. Na vodítku jsem měl místo jednoho psy dva. Přesněji psa a fenu. A svázané. Kus dál bydlel jeden, který měl pocit, že když si pořídí feny malamuta, kteréžto plemeno bylo tehdy dost moderní, naseká prachy. Protože se o feny nestaral a ony mu utíkaly, na potratech vydal víc. Nota bene, že co se pamatuji, nenašlo se u nich hárání bez potratu, takže na graviditu u těch fen snad nikdy nedošlo. Tedy tu plánovanou.

Krytí lapinkoir u nás není jednoduché. V jedné velké skupině je všude Wilda (Willy Wonka) v druhé Sauko. Najít krycího psa, který nebude mít s příbuzenské linii jednoho z nich, není jednoduché. My se obrátili, jako s řadou jiných dotazů, na Jíťu Bastlovou. A jí vyšel jako nejvhodnější partner pro Maki Bayley. Tedy Feeli Tuli Bayley. Dobře, dostali jsme kontakt na jeho majitele, tak jsem jim zavolal. Paní byla vstřícná. Jo vědí o tom, dokonce se už s Jíťou domluvila, že první krytí může proběhnout u Bastlů. Úplně mi nebyl jasný důvod, ale na druhou stranu proč ne. Tak jsme se domluvili, že se ozvu, až se bude blížit předpokládaný termín hárání. Pak domluvíme konkrétní postup.

Protože asi čtrnáct dní či tři týdny před námi měl Bayley krýt Zuzčinu fenku, dohodli jsme se, že se toho aktu zúčastníme. Abychom věděli.

Zuzka se synem Vítkem dorazila chvíli po nás. Čekali jsme, že se psi budou nějak seznamovat. Ó ty svatá prostoto. Žádná romantická předehra se nekonala. Bayley šel hned na věc. Při prvním pokusu na fenku naskočit, mu uklouzla zadní náprava, při druhém se netrefil a jak staří kanonýři na třetí pokus přímo na cíl.

Ono to není jednoduché, dnes se na oplození jde vědecky. Když se blíží termín hárání, kontaktuje chovatel veterináře, se kterým se dohodne. Od něj dostane instrukci, který den hárání má přijít na odběr krve. Z hladiny hormonů se určí, zda již nastala ovulace. Není-li hladina úplně na požadované hodnotě, za den dva se odběr a vyšetření opakují. Ovšem pak je to ráz na ráz.

I my jsme absolvovali odběry dva. Po druhém nám veterinářka mávla startovním praporkem. Zavolal jsem Burdům: Zítra.

Celkem nám nevadilo, že pojedem k Bastlům, protože Živonín je blíž než Hradec králové. Tentokrát my přijeli o něco později. Dovedli jsme Maki na zahradu a vypustili. Bayley přiběhl, jenže prvnička Maki, snad aby vzbudila zdání, před ním prchla. Pochopitelně ne daleko. Jen na druhý konec zahrady. A přišla o panenství.

Domluvili jsme se, že pro jistotu ji překryjeme druhý den. To už u Burdů v Hradci.

Pak už jsme čekali na termín, kdy se dělá kontrolní sonografie.

Jo, má holka v bříšku šest miminek.

Den cca 41.

Maki přibývá na váze. Tedy vizuálně se na tom možná podílí fakt, že nahodila kožich. V prosinci a lednu vylínala, takže byla dost drobná. Když jsme o víkendu byli u Bastlů a kolem nás se motalo šest psů z té jejich smečky, zaregistrovali jsme, že i

teď v kožichu a těhotenském růstu je drobnější než oni.

Mění se jí i termoregulace, chvíli je s námi v sednici, pak začne štěkat, že chce do síně. Buď zaparkuje na dlažkách, nebo zaleze do chodbičky ke sklípku. Tam normálně leze jen za horkého léta.

Začíná být i rozežraná. A mlsná. Prakticky ze dne na den jsme museli změnit granule, protože Purina losos na které byla zvyklá, najednou slečna odmítala. A vzhledem k blížícímu se porodu jsme nyní přešli na Starér od Royal Canin, To nedělám placenou reklamu, to nám bylo zkušenými doporušeno zkušenými.

Nemá sicflajš, jak se říká u nás v Sudetech. Ale současně je jak mnohé baby i mimo graviditu. Neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Třikrát si stoupne ke dveřím do síně a ječí, jak kdyby se dělo cosi zlé. Zvednu se z pohovky, ze které se koukám na televizi, dojdu ke dveřím....a nic. Slečna se otočí a jde strkat nosem do Aleny, která poslední dva měsíce ujíždí denně na zahradnických vebinářích. (Představuje si, že se štěňaty zvládne dát dohromady zahradu zničenou loni při stavebních úpravách chalupy. No dobře, já mám taky domluveného tesaře, aby mi na zahradě postavil dílnu. Jenže pod ni musím upravit terén a udělat betonovou desku. Snad to zvládnu do porodu.) V okamžiku, kdy znovu zaparkuji na kanapi, stoupne si počtvrté ke dveřím. Tentokrát jí nestačí síň, prý musí urgentně ven. Jenže v okamžiku, kdy jí otevřu dveře zádveří, hodí okem ven a zjistí, že tam vůbec nechtěla jít a jde zpátky.

Nojo, přiznám se, že to je první pes, u kterého jsme vyměkli a nevyhodíme ji, když si vyskočí do postele. Jenže dřív si lehla do nohou a byl třeba hodinu klid. Když se pokoušela namáčknout mezi nás, býval to trochu boj. Máme deku pro dva, pod kterou se i při naší jateční váze vyspíme. Pokud se ovšem Maki mezi nás vmezeří Makina, začne o deku urputný boj. Obvykle se nafrní a vypadne. Jenže jak jde její gravidita, hup nahoru, hup dolů

Kromě oblíbených her s míčkem nebo čuchátkem se začíná mazlit. Ne že by se nemazlila dřív, to ne. Ale v posledních dnech jakoby trénovala péči o miminka. Když mi začne olizovat ruku, ok. Když Specialisté řeší případ zapeklité vraždy, slečinka se postaví vedle kanape, studeným nosem mi shodí brýle, aby se jí nepletly a začne mi olizovat obličej, to je radost. A masíruje teda fest. Alespoň jsem se naučil, že musím pevně sevřít rty a nesmím ji ani okřiknout. Než jsem se to naučil, chytil jsem párkrát francouzáka jak od profesionálky. Zjistil jsem, že by mohla s Maory tančit jejich haku, což pakeha (bílý) nezvládne, neb nedokáže na konci dostatečně vypláznout jazyk. Maki mi zvládla s přehledem oblíznout místa v dutině ústní, kde jsem ještě před čtyřiceti lety míval mandle.

Den 44

Jéžiš marjá. Já si hodím mašli. Další dvě lapinky hlásí, že jsou v tom a porod bude v půlce dubna. Tak a co teď? Sice si chceme jednu holku nechat, ale že bychom si nechali všech šest? Dumpingové ceny se netolerují. Babo raď.

Ono vůbec je to s chovem pěkně na ferbla. Máme linii po Wildovi, linii po Saukovi. Tito dva jsou v přízni mnoha zvířat. Najít nepříbuzné spojení je problém. Jak to bude do budoucna ví Bůh a svatý Václav. Je dost psů (i fenek) kteří nebyli uchovněni. Což je škoda. Já vím, s malamuty jsme se taky chovem nezabývali, chtěli jsme je pro radost. Jenže v půli osmdesátek seveřáci vešli poměrně rychle ve známost. Tedy ta tři tažná plemena: malamut, husky a samojed. Ostatní se tu moc nevyskytovala. Takže bylo pořád dost zvířat do chovu. Nevím proč, ale lapinky i po deseti letech nejsou ke své škodě moc známé a nejsou moc rozšířené. Takže každý pes či fenka, kteří by mohli rozšířit chov jsou znát. Ani v okolních zemích není mnoho nadějných jedinců. Při nejistotě, kdy je ten vhodný termín je i psí sexuální turistika dost riskantní podnik.

Maki nabývá na objemu, je vybíravá co se týče vycházek. Jeden den si chce projít klasický okruh od Huttberku na Dolní ves a přes náves zpět na Huttberk, jindy ani nedojdeme od Huttberku ke vsi a u billabongu na jedné z pastvin mezi námi a vsí prohlásí, že dneska se špacírovat nebude. Někdy se vykašle na snídani, podruhé vypadá jak jistý oficiál Pružinka z písničky bratislavských Funny felows: Obedík aj večeru duplovaně dá si, pivečkem to zaleje, kilogramy vláči. No tak pivečko si Maki zaplať Bůh nedá.

Den 47.

Maki chlastá jak záhumenková kráva Recipročně taky musí o to víc čůrat. U vědomí tohoto faktu jsem ji včera před půlnocí, než jsem šel spát, vytáhl ven. Dořvala sousedovy kočky, které nám lezou na zahradu, pustila hrůzu na srnky na louce za plotem, proběhla zahradu a milostivě se vrátila pro ňamku za to, že půjde domů. Vylezl jsem do patra a slečna, že zůstane dole v síni. Převlékl jsem se do spacího a vlezl do postele. Vyměnil jsem koukací brýle za čtecí a vzal dva kilogramy literatury (poslední díl Folletovy trilogie Století) Nalistoval jsem, kde jsem předchozího dne skončil. "Ňaf,ňaf,ňaf." Odložil jsem knihu, odložil čtecí brýle, vzal koukací a došátral do haly. Maki seděla na předposledním schodě. "Tak pojď, Maki". Sběhla se schodů a sedla si před dveře do sednice. "Ňaf,ňaf." "Tak pojď.." "Ňaf, ňaf." "No jo, vždyť už jdu." Slezl jsem schody a pustil ji do sednice. Vylezl jsem do patra, vlezl do postele, sundal brýle, vzal brýle, vzal knihu. "Ňaf, ňaf." "Trhni si nohou, bestie."

Jenže to už se probudila Alena. "Kde je?" "Chtěla do sednice, tak jsem ji tam pustil." Alena sešla dolů. Za chvíli se vrátila studená jak žaba. "Venku je pod nulou." "Nojo, ale já jsem ji vzal ven, než jsem šel nahoru. "Říkala jsem ti, že víc pije, tak musí víc čůrat" vysvětlila mi žena a věnovala se procesu rozmrzání.

Protože štěňátka zabírají dost prostoru v bříšku naší slečinky, pokud sní dávku jako dříve, už se to do ní nevejde a zvrací. Přitom jí musíme zvýšit krmnou dávku. Takže menší porce vícekrát denně. Ovšem pokus o nějaký pravidelný režim okamžitě bojkotuje. Jednou snídani sní hned, jindy vynechá i svačinu a snídani si dá k obědu. Ale za hodinu už zas vyňafává další porci.

Podle taháku dnes začíná štěňatům růst srst a ossifikovat pánev. A byl tu tesař, který bude stavět domek, aby upřesnil představy, jak má vypadat základová deska. Trámy v patře jsou nízko nad podlahou, tak si ten špagát nemůžu uvázat.

Den 48

Pochopitelně jsem, jako asi každý, zkoušel psát deník. Nikdy jsem to dlouho nevydržel. Jak tak koukám, tady vzniká cosi podobného. Doufejme, že mi to vydrží alespoň do štěňat.

Jsem pediatr profesí. No dobře, dnes již emeritní. Jako takový jsem si užil zdrobnělin kvanta. Očička, vlásečky, nožičky. Na mne to působilo vždy tak sirupovitě přeslazené, že slinivka nestačila tlačit inzulin. A co teprve: " Ale to je klásnej chlapecet." Jednou jsem způsobil faux pas v ordinaci. Sestřička s maminkou v poradně ňuňaly nad holčičkou. Blblý doktor pravil: " I z nejhezčí holčičky stejně bude jenom tchýně." No to bylo facek jak o pouti. Symbolicky pochopitelně.

Pak, to už jsem koketoval s fotografií se objevily fotky Anne Geddes. Taková ta miminka v ušaté čepičce, tu oblečené jak malý elfík a podobně. No dobře, to byl její způsob vyjádření a bylo to nové. Jenže to okamžitě vzbudilo celosvětovou mánii. A ještě se to setkalo z rozmachem digitální fotografie, takže každá (obvykle používám spíše expresivní výrazy, ale sem se to nehodí) dáma či mladá žena, která nemá na mateřské co dělat, si pořídí digitál, na facebook si dá Photographer a seká obrázky v geddesovském stylu. Většinu z toho považuji za urážku focených dětí. Sám děti nefotím, resp jen sporadicky, protože to je těžší než fotit glamour s anorektičkami.

Ano, to je správná otázka. Já totiž úplně slyším, jak čtenářům šrotuje v hlavách, co to tu plácá, co tohle má společného s lapinkami? Ale jo, má to souvislost. Všimli jste si slova před otazníkem? S lapinkami, ne lapinkoirami. Já totiž na stará kolena nemám doma fenku plemene lapinkoira, která se jmenuje Bamaco Bacara Mlay Wieden. Já mám lapinku Makinku a ta bude brzo maminkou. V bříšku má dětičky miminka. Tak jí hladím to bříško a zádíčka, drbu ji mezi ouškama, nechám ji, aby mi jazejčkem olizovala ksicht. Ach jo.

Jak se blíží termín porodu, jsem zvědavý. Vypočtený termín je přesně na den, kdy jak se říká u celebrit, bude mít Alena významné životní jubileum. No uvidíme. Zatím měříme teplotu. Sice máme několik rtuťových teploměrů, ale ty byly nedoporučeny, protože jsou ve skle. Dobře, mimča jsme tak taky měřili, ale ta se nám tolik nemrskala. Člověk vzal mrně za nožičky, zvednutím vyšpulil prdelku, šup tam teploměr a než přišla reakce, bylo změřeno.

Ne tak u naší fenečky. Já vezmu do hrsti její nejoblíbenější dobrůtky a sednu na pec. Okamžitě sedí vedle mne a čenichem se mi snaží otevřít pěst. Druhou ruku pod břicho a zvednout, protože chce mlsat v sedě. Než Alena zvedne ocas a v chlupech n,ajde prdelku, obvykle mám ruku prázdnou. Takže chytnu raději obojek. Nevím, nakolik je naše snaha signifikantní, protože rozptyl hodnot je od 37,2-38,2. Ale vytrváme. Doufám.

Den 50.

Tak máme padesátý den gravidity naší slečny. Pěkně se kulatí, bříško jak bubínek. S Alenou už párkrát odmítla jít obvyklou trasu naší venčící procházky. Se mnou chodí. Tedy většinou. Někdy se vleče jak hustý med. Očuchává víc než dřív. Jo ale jak v trávě šustne myš, startuje. Víc než dřív se zušlechťuje, drbe se, čistí se. A to i na procházce. Dnes si několikrát během procházky lehla do trávy na záda a drbala si je.

Honit míček už moc nechce, ale když jdou řídkým lesem nad zahradou srnky, letí s řevem je zahnat. A že máme zahradu v notném svahu. Dokonce v rozběhu skáče skoro metr do výšky na břeh kolem domku, který bude stát v horní části zahrady. Jak kdyby neměla pár dní do porodu. I když, Palyzová kdysi jela Pardubickou údajně v sedmém měsíci. Tedy je divné, že mrně nevyklepala na Taxisu, ale slyšel jsem to kdysi z důvěryhodného zdroje. Tak nevím.

Porodní pelíšek, který máme od Jíti, vzala čátečně na milost. Má v něm deponovanou misku, takže na jídlo do něj jde. Několikrát jsme ji přistihli, že si do něj lehla. Nevím, jestli jí přestalo vadit prohýbající se dno, nebo se jen spletla.

Alena sbírá informace kde může. Nechala si poradit, že budeme mít velkou spotřebu textilu, protože pročůranou prokaděnou vystýlku pelíšku nebudeme přeci prát. Tak redukujeme zásoby triček. Pochopitelně nehrozí, že bychom se neměli do čeho obléci. Teprve léto před covidem jsme šli do skautského důchodu. V té době jsme působili už jen se Skautským záchranným týmem. Tedy mimochodem, to je excelentní zdravotnická jednotka. Původně jsme předpokládali, že ji bude tvořit banda kvalitně proškolených laiků doplněných pár profíky. Jenže se to nějak zvrtlo a tvoří ji profesionálové (skautští lékaři, záchranáři, sestry) a pár kvalitně vyškolených laiků. Činností si tahle parta vydělala na kvalitní přístrojové vybavení, takže až na sanitku je schopna poskytovat na velkých akcích čtyřiadvacetihodinovou péči v rozsahu ZZS. Při poslední akci, na které jsme byli se nám na ošetřovně sešel kolega Hilšer s manželkou a potomkem a tehdy ještě generál v.v. Dnes náš pan prezident. A oba pánové koukali jak puci.

No a pochopitelně na každé akci, kde jsme zasahovali jsme dostali triko s logem té akce. To se trika nasbírají. K tomu trika z cest, něco přijde jako dar, tak to neunosíme. Kromě toho se nějak rozkřilo mezi známými a kamarády, že děláme sbírku, tentokrát ne na Afriku ale na Maki. A tak se nám začínají hromadit textilie k likvidaci. Ono to zní, jakobych si stěžoval, ale dovedu si představit, jaká bude spotřeba.

Když jsme čekali synky, pečlivě jsme vybírali jména. Jenže vybírejte pro štěňata pojmenování. Kdysi mě jeden malamut jmého podle tehdy populárního forbalisty. Burruchaga. No tak to mi přišlo extravagantní i tehdy. Takže jsem proseděl nějaký čas nad mapou Finska. Výsledek je, že máme několik jmen čistě klučičích, několik jmen čistě holčenčích a hafo jmen unisex.

Den 52

Dnes jsme na druhý pokus vyrazili za Zuzanou a její lapinní rodinkou. Tentokrát jsme více méně trefili, akorát jsme jeli přes Brodce a ne přes Benátky, ale to až tak nevadilo.

Na zahradu nás přišla přivítat babička Kiara a pak už jsme šli do dětského/štěněčího pokoje. Maminka Aisha ležela v bedně a pod ní cosi velikostně mezi křečkem a morčetem. Těch myšátek tam bylo pět, snažila se připlazit k cecíku a přisát se. A kničela. Sice slabými hlásky, ale i tak to byla docela slyšet. Maminka je mentálně vyrovnaný jedinec, ani neprotesovala, když se nad bednu naklonily cizí hlavy. Dokonce jsme si směli vzít mrňavky do ruky, prohlídnout si je, případně pohladit. Ještě mají slepená víčka, takže se orientují jen čeníškem, který se zatím učí rozeznávat pachy. Jěště ušima podle toho, odkud piští bráška nebo sestřička.

A šmejdí v bedně.Tedy ono je to takové plížením plazením, vpřed. Jednak vahově prospívají rychleji, než sílí muskulatura, jednak když je pupik dobře nacpaný mlíčkem od mámy, jsou ty tlapky pořád kratší, než klenba břišní. Pohyb tedy celkově připomíná spíš pádlování než chůzi.

Posbírali jsme ještě nějaké rady, poklábosili i o věcech nepříliš souvisejících s chovem lapinkoiry a jeli za tou na ší nastávající maminkou.

Je mlsná. Z večerní misky vyžrala masíčko z konzervy, které dostává do granulí a granule že nebude. Však si dá ráno.

Od některé z dam, které tu komentovaly své kojící fenky padl bonmot, že má (ta fenka) kozy jako vozy. Popravdě termín kozy od konce puberty používám spíše sporadicky, ale nutno říci, že Maki už dosahuje podobné velikosti. Ale rozšiřuje se. My, co máme mezi prsty na nohou plovací blány, jak o sobě hrdě říkají mnozí modří, neboli vodní skauti, bychom řekli, že by měla malý ponor. Má totiž boky jak koga. No pro objasnění, koga se vyvinula z knaru a naopak z ní posléze vzniknul hulk. Jasné, ne?

Den 55

Bolí mne celý člověk. Cemr (neboli bedra) se nechce ohýbat. Kolena mi říkají slovíčka, že kdybych je tu měl napsat, budu je muset vyhvězdičkovat. Text by v tom případě připomínal hvězdnou oblohu. Již před čase jsem se zmínil, že do porodu chci zvládnout základovou desku, pod domek, který by nám měli postavit v květnu.

Chtěli jsme to udělat se synkem. Jo, jenže kluk už jde do let, čtyřicítka mu minula, tak se bloknul. Já mu ta záda masíroval, přikládal baňky. Zatím bez výraznějšího efektu. Jenže výkopové práce zbyly na mne. A to budoucí domek je vedle pařezu po krásném solitérním smrku, který tam stával a my ho museli pokácet. Strom zmizel, ale kořeny dosud nezetlely. A tak základy cik cak prorůstají kořeny tloušťky mé nohy. Píšu-li cik cak, pak to myslím doslova. Některého pacholka jsem musel přesekávat několikrát, pokaždé na jiném místě. Tohle je mechanicjá práce, u které může člověk hovořit expresivně, posílat kořen kamkoli. Jenže teď je třena položit tvárnice ztracenka a hodit je do vody, neb srovnat podle vodováhy. A udržet pravý úhel, aby z dílny nebyl Tančící dům.

Maki se chystá. Odpočívá, pospává, ale stále nemá zmíněný sicflajš. A prudí. Štěkne si, že chce do jiné místnosti. Jeden z nás přeruší činnost a jde jí otevřít dveře. Jenže slečna stojí, kdyby mne nebolela ta kolena, klekl bych si, aby dveřmi prošla. Tak ji jen ve stoje prosím. Nejde. Dobře trhni si. Jdeme si sednout, v okamžiku usedneme, "ňaf, ňaf." Nový pokus, někdy milostivě projde, jindy si jde lehnout pod stůl. Znovu usedneme. Dojde do dveří, drcne do nich nosem, což v sednici občas stačí.

Přiznal jsem se, že ji nevyhodíme, když si vyskočí do postele. Nevím proč, noční boj o peřinu většinou prohrává Alena, takže se občas budí přikryta částečně dekou, částečně spacákem. Běžné bylo, že Maki vlétla do ložnice s šup pod postel. Nahoru vyskakovala až během noci a uložila se mezi nás. Jenže tak asi deset dní skočí rovnou do postele. Pochopitelně se natáhne tak, že deka nezůstane v dostatečné míře ani pro jednoho.

Včera jsem si dal oddech a usedl do houpačky, která stojí vedle budoucího domku. Maki byla na dolní zahradě s Alenou. Vydaly se obě nahoru ke mně na horní konec zahrady. Maminka Makinka se rozběhla, vyběhla ke mně a hup. Už seděla vedle mne na houpačce. Přitiskla se, zvedla čenich, olízala mi celý obličej včetně brýlí. Pak už jen seděla, tiskla se a nechala se drbat.

Jsem starý chlap. Než jsem se dostal na fakultu, odnesl jsem jako zřízenec dětské kliniky víc než dvacet dětí do márnice. Pár dětí jsem resuscitoval. Jenže jak jsem seděl s nastájící psíčí maminkou v houpačce, hladil její srst, drbal na klenoucím se bříšku mezi struky, přišlo na mne jakési něžno. Bylo mi tak příjemno, že mi ani nevadila dnešní zmagořená doba.

Tak jsem vstal a šel přeseknou další kořen.

Den 56

Pokud nekopu, nepokládám tvárnice ztracenka a neklepu se strachy, že netrefím pravé úhly, sténám. Případně se válím na peci a sténám. Artrotická kolena tenhle životní styl nesnáší a tak mi to dávají vyžrat. Ještě že jsem si nechal aku jehly. Když je to hodně silné, dva tři dny si napíchám jehličky a zas mohu fungovat bez slzí.

Zatím se doma vrší hadry. Alena oslovila kamarádky a známé a pochopitelně každá má doma kusy oblečení, povlečení nebo ručníky, kterých se chce zbavit.

Alena pak po večerech stříhá cizí trika a jiné součásti oblečení, nastříhané klůcky prožene pračkou. Ty pak vlají různě po chalupě, aby uschly.

Máme mít domluveno s veterinou, aby se na nás podívala, kdyby při porodu nastal nějaký problém. Což o to, my máme veterinářku dobrou. My i synek, který k ní chodí s retrívrem, jsme s ní spokojeni. Jenže jsou Velikonoce. A veterinářka k naší lítosti si je chce užít. Takže zítra na tři dny odjíždí. Dny 57-59 tedy nemáme pokryty.

No problem. Přeci máme v Liberci kliniku, kterou provozují potomci veterinářů, ke kterým jsme od pětaosmdesátého chodili se všemi malamuty. Tu provozují brácha se sestrou. Navíc u nichpracuje manželka trampskoskautského kamaráda. Ti nás neodmítnou. Neodmítli. Akorát všichni tři jedou na Velikonoce pryč.

No problem. V Liberci přeci funguje veterinář, kterého s Alenou známe jako Baribala. Je to syn kolegy ze studií, se kterým jsem dokonce nějaký čas bydlel na koleji. S mladým jsme se pak setkali, když jsme se dostali k Flotile, což je jeden ze dvou přístavů vodních skautů v suchém Liberci. Bratr doktor skaut nás přeci neodmítne. Neodmítl, pouze jede na Velikonoce někam mimo.

Problem. Naštěstí naše veterinářka má v Liberci pracoviště, které drží pohotovosti a v době její nepřítomnosti ji zastupuje. Neodmítli, vzali na vědomí, dali číslo, na které máme v případě potřeby zavolat.

Teplotně se nestandardně pohybuje mezi 37,2-37,9. Snažíme se nečinit si starosti, že nemá požadovaných 38. Zato si Alena dělá trochu vrásky, že nastávající maminka nechce granule. Alespoň maso v kapsičkách si bere, z lízací podložky splivne jogurt s vmíchaným mlékem. Má pediatrická zkušenost mi říká, že dětské nechutenství je spíš nepoměr mezi představou okolí, kolik má dítě sníst a jeho skutečnou potřebou. Na to navazuje klasické:" sněz alespoň kousek, když sníš tohle, tak dostaneš xy, sakra proč nejíš." Přitom zdravý organismus není vůl a vědomě nevyhladoví tak, aby ho to poškodilo. Proto si říkám, že psíčí organismus nenechá nastávající maminku, aby mlsotou poškodila děti. Ale sakra takové to pnutí posturálních svalů pociťuji. To jako té svíčkové, co je podle páteře.

Den 60

Heuréka, chytil jsem pravé úhly u té základové desky, kterou bych chtěl mít do štěňat. Shit, shit, shit, já to nezvládnu dodělat. Prostě na mou fyzičku a věk to byl docela nápor. Včera už mne bolely svaly, klouby, večer jsem se sotva vlekl. Do toho pochopitelně ta má artrotická kolena, která dostala za poslední měsíce sakra zabrat. Ale jo, jehly mi zase trochu pomohly, ale nic moc.

Aby bylo vše jak má být, praskl mi zub. Loni začátkem května mi vypadla korunka na jedničce vlevo nahoře, od té doby na ní pracuje pan zubař, což je shodou okolností vlčátko, které jsem měl ve smečce. Od té doby se ale prostě nedaří. Dokonce jsem ohnul titanový čep. Teď to vypadalo, že už se podařilo. No nic, zítra Koblížkovi zavolám, že zas nic.

Ráno k nám vtrhla banda koledníků. Usedlíci i lufťáci tady z Huttberku, Davidův švagr z druhého konce vesnice a kamarád z Jablonného. Bachratá těhulka si poštěkala, Alena rozdávala vajíčka, sladkosti i pentličky. Když se rozloučili, pomalu jsem se rozhýbal a vyrazil se obejít tři, čtyři rodiny, kde jsem chtěl vyšupat dámy i dívky. Mimochodem, kecy feministek, jak je to projev maskulinního šovinismu, považuji za blbost. Když jsem se vrátil, padl jsem a prospal odpoledne. Navštívila mne horečka. Ježiš, já nemám čas stonat.

Alena měří každý den teplotu. Tedy Makince. Co mne překvapilo, zvládají to ve dvou. Maki vyskočí na pec (tedy ono je to jen takové ležení vedle kamen, ale zní to dobře, ne). Lehne si, drží, Alena jí zvedne ocásek a měří. Zatím se teploty drží mezi 37,2-37,8. Tohle vše je nedílná součást života s lapinkou, která se chystá být maminkou.

Zatím nehrabe, nefuní, štěká na kočky. Procházky snáší každý den jinak. Někdy dojde k dvěma bilabongům, které jsou mezi námi a vsí, někdy dá celkovou trasu naší běžné procházky. Často lehá na bříško naplněné miminky. To je, jak jsem kdysi slyšel od veterináře, poloha, kdy se jí nejlépe dýchá. Ale klidně si lehne na bok. Moc už nelehá na záda, nebo se nestáčí do klubíčka.

Maškrtná je, potvora. Někdy granulky jo, spíš ale granulky ne. Jo, mléko v jogurtu vetřít do blízací podložky to. Nebo krmit granulemi, ale dávat je do čichací podložky, kde si je musí mezi jednotlivými smyčkami najít a vyndat. Vypadá to, že nejlíp bere momentálně drobné granulky Junior.

Čím dál víc je neposedná, neví co by chtěla. Přechází, štěkne si u dveří, pak zas jde ke gauči, načež drcne nosem do dveří. Moc nedrží západka zámku, takže si otevře. Následuje těžký mentální problém. Chce se mi jít do té síně? Ještě že už se venku otepluje, protože neustále běhat zavírat, to by nás štvalo.

Skoro bych přijímal sázky, jestli se trefí na Aleninu sedmdesátku nebo ne.

Jsem nezkušený chovatel. Předtím jsem byl pejskař. Prostě jsem měl psa. Dnes máme chovnou fenku, dokonce nakrytou. Ne že bych se na její miminka netěšil, to ne. Těším se na ně moc, jenže štěňátka povyrostou a měla by si najít nový domov. Tedy měli bychom jim jej najít my. 

Píšu po mailu, posílám logo stanice s textem, že je na cestě vrh A. Mimochodem, dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, proč Karla Kolářová píše u svých psů o litrech. Předpokládal bych, že psi se váží na gramy. Teprve později jsem seznal, že litter znamená vrh. Tak i já dnes nabízím za kennel od Divizen litter A.  Dokonce jsem se přihlásil na Bazoš a několik jeho regionálních odnoží. Jenže stále nic, mrňavky nemají žádnou rezervaci. 

Ozvala se jedna skautka, která pochází z Liberce a žije s rodinou v Praze, že by se jí štěně líbilo, ale...Tak jsem ji pozval, ať se přijede podívat, že to může spojit s výletem na Selešku. To je skautská základna kousek za námi na úpatí Hochwaldu, nebo-li Hvozdu. Poděkovala, ale současně napsala, že je to nebezpečné, protože je to hezké plemeno. Tak nevím.

Sláva. Než jsem šel spát, podíval jsem se na mobil. A tam neúplná zpráva, z které jsem vyrozuměl, že je tu první zájemce o Makinino miminko. Zpráva byla roztrhaná na několik částí, začátek a konec chyběly. Nu což, já s technikou dokážu leccos. Kdysi, když jsem měl v ordinaci první počítač, který měl na svou dobu velkou paměť, pravda menší, než má dnes můj foťák, říkal mi kamarád, který se mi o něj staral, disckiller. během půl roku mi odešly tři harddisky. Mobil sice mám, ale obyčejný Aligator, který toho moc neumí, tudíž není chytřejší než já. Navíc můj vztah k mobilům je takový, že mi na něj volají pouze lidé neznámí. Ti co mne znají totiž vědí, že ho třeba tři čtyři dny nevezmu do ruky a netuším, kde se válí. Při pátrání, proč je zpráva tak rozbitá jsem narazil na zajímavé zjištění. prý je paměť pro příjem zpráv plná. Jak je to možné, když tam mám asi tři nebo čtyři zprávy, to je mi záhadou. Nu napsal jsem dotyčným zprávu, že se štěňátka narodí během pár dní, počítáme s nimi a dáme jim vědět.

Den 62.

Maki má termín. Zatím nevypadá, že by se chystala. Nehrabe pelíšek, teplota neklaesla. Podruhé v posledních několika dnech vzala čáru. No vzala čáru, dostala se za plot, tam ji chytla agorafobie a brečela, že volný prostor teda fakt nechce, že chce zpět za dráty. V tom je jak spoluobčani, co tvrdí, že za komárů bylo líp. Nebylo. Ostatně komouš je pojmenování pro křížence komára a mouchy. Co nevysaje, to posere.

Poté, co si vybrečela návrat za naše oplocení, najednou nebyla. Skoro došlo ke střetu o to, jestli se jít podívat na druhou stranu Huttberku, kde štěkal nějaký pes. Naštěstí se po chvíli objevila zpoza chalupy. Čenich a tlapy od hlíny. A sakra, někde chystala noru. Alena striktně rozhodla, že do porodu půjde ven jen na stopovačce, protože nemáme zájem, aby vrhla štěnky někde venku.

Ovšem kromě toho hrabání kdesi venku a častějšího kňourání, zatím nevypadá, že by se chytala. Holt bude njspíš přenášet, holka. To má po paničce. Když se měl narodit první synek, vleklo se to snad dvanáct hodin. Narodil se nějak před půlnocí. Než jsem obvolal všechny, kteří si vymínili, že je mám třeba vzbudit v noci, byly dvě. V pět jsem vstával, protože jsem tehdy dojížděl do Friska, kam jsem byl na půl roku zapůjčen na oddělení. Jo, jasně, oficiálně je to Frýdlant, ale tak jsme mu tehdy obecně říkali. Ovšem ten den, který jsem si měl užívat co novopečený otec, jsem sloužil. Nu co, služby tam nebyly žádné drama. Plán byl jasný. Ve čtyři opustí poslední kolega oddělení, napíšu pár propouštěcích zpráv a vyhodím kopyta. Dobře, ve čtyři jsem založil papír do stroje, ve čtyři deset začal někdo poměrně dramaticky bušit a kopat do dveří oddělení. No to se nedělá. Vylítl jsem, že toho hulváta postavím do latě. Nepostavil. Tatínek mi hodil s výkřikem:" Dělejte něco, on nedýchá" asi osmiměsíční mrtvolku. Funět jsem do něj začal už cestou na ambulanci. Tam jsem mezi jednotlivými nádechy křičel na sestry, ať seženou kluky z ARO, ať seženou Suskeho, to byl zástupce primáře, který fakticky oddělení řídil. Masíroval jsem, dýchal (jen obsah dutiny ústní, abych muneroztrhal plíce), klepal se, neb to bylo prvně. A do toho mi někde vzadu svítila kontrolka :Už jsi fotr, už se to může stát tvému klukovi. Když se seběhli kolegové z ARO a Suske, seděl jsem na lékařáku, řval jak stará dorota a jedna sestřička mne hladila po šešulce a říkala :"To bude dobrý, pane doktore." Ex post mi kolegové řekli, že jsem ho nahodil a oni zajistili k transportu do Liberce.

To druhý byl venku za hodinu. Ale o čtrnáct dní později. Alena sice šla do špitálu s bolestmi, ale byly to poslíčky. Kolega doporučil, až je bude mít příště, ať si dá panáka dobrého alkoholu. Když to budou ty poslíčkyt, tak je to utlumí. Když to bude k porodu, ta se to po tom špiritusu rozběhne. Takže když po čtrnácti dnech Alenu dloublo v zádech, otevřela Myslivce. S kamarádem, který u nás byl, jsem ho dopili. Když kamarád odcházel, jen tak mimochodem jsme zjistili, že nám doutná na chodbě rozvodná deska. A příští dopoledne byl mladší syn na světě. Vyběhl za hodinu. Kolega, který ho rodil, mi řekl, že se lekl, co to na něj vylezlo a kdyby to tušil, že by zvažoval císaře a nedával Aleně Oxytocin, když už se ten první flákal. Tomáš držel rekord mnoho let nepřekonaný. 5,05 kg/58 cm.

Alena sice nenašla, kde Maki hrabala, ale je to tam zřejmé. Holka je nějaká ukecanější, než jindy, před chvílí rozhrabala pelíšek, takže do něj dostala náruč hadrů, aby si fajně pohrabala, ale to prý už nebylo to ono, tak zase šla ňafat do síně. Jéžiš, tohle čekání je na nervy.

21.30.

Teplota klesla, ječí jak Viktorku u splavu. Funí jak sentinel, Alena do ní dostala nastříhané proužky masíčka, protože dneska moc nežrala. Myslíme, že je to tu, nejspíš nás čeká noc plná vášně.

23.25.

Zklidnila se, ale hluboce dýchá. Odpočívá, vyskočila si na roztažený gauč. V tuhle chvíli není asi třeba, abychom tu byli oba, takže Alena si jde lehnout. Pochopitelně připravila vše. Tohle je její doména. Já jsem vodní drak, který jde hlavou proti zdi, má hlavu v oblacích a spoustu nápadů, ale potřebuje někoho, kdo ho bude držet za nohy na zemi a bude realizovat ty nápady. Nikdy jsem nebyl systematik a mnoho věcí bych bez Aleny nezvládl. Když Alena odešla nahoru, aby se natáhla, Maki několikrát vyskočila a rozhrabávala ručníky, které byly nastlané pod ní.

Tak to Maki přeci zvládla, že alespoň začala na Aleniny sedmdesáté narozeniny.

Den 63

01.40

Stále leží, pospává, občas vstane, zahrabe do textilu, na kterém leží. Poslouchám pořady na Artu a snažím se neusnout. Před chvílí tu prošla rozespalá Alena. Připoměla mi tu starou židovskou anekdotu, jak Sára ráno koukne do zrcadla a říká: "Teda Kohn, tohle ti přeju." Mně padají víčka, ale musím to vydržet.

Židovská anekdota a porod. V tu chvíli mne napadne jiná. Stein je porodník a gynekolog. Natolik úspěšný, že si mohl dovolit poslat dceru na studia do švýcarského lycea. Vystudovala, pak se vdala a otěhotněla. Nyní pracuje k porodu. Rodí pochopitelně na klinice Stein. Rivke leží na sálku, v předsálí sedí nervózní tatínek a klidný tchán. Tchán popíjí kávičku, pokuřuje doutníček, tatínek nervózně přechází místností. Ze sálku se ozve : "Quelle doleur." Tatínek chce vrazit na sálek, ale Stein ho uklidňuje, že o nic nejde. Za chvíli se ozve :" Maminko, maminko, to je bolest." Stein klidní zeťáka, že pořád o nic nejde. Za nějaký čas se ozve :" Oj gewalt." V tu chvíli Stein odloží kávu a doutník. "Je to tu, jdem na to."

03.46

Vrátili jsme se z venčení. Chodíme tak cca 1x za hodinu, možná častěji. Na dlohé stopovačce, Maki chce chodit na louku za plotem. Vyčůrá se, vytlačí nevelké hovínko. Mám vždy strach, kdyby z ní vypadlo štěně, jestli bych to poznal, když je kus ode mne. Jo mám silnou čelovku, která rádius té stopovačky pokryje dobrým světlem, ale i tak. Vrátíme se, utřu jí tlapky, protože na louce je mokrá tráva a slečna si vyskočí na gauč, požná pohrabe deky a ručníky, které tam Alena dala a které se už skoro nesnažím natahovat. Dýchá jak kdyby běžela za srnkami.

Holt nezkušený chlap, myslel jsem, že v tuhle hodinu už budeme vážit a přikládat miminka k cecíkům. A prdlačky, švagrová,

07.30

Vrátili jsme se z dalšího  venčení, Alena je zhůru a dole, takže můžu jít spát já.

13.30

Ve třičtvrtě na dvanáct jsem slezl dolů. Maki se podle Aleny před chvílí hrbila, zkracovala hřbet. To že se mimina řadí do řádky, aby mohla ven. Maki se pořád olizovala, čistila, takže otázka, jestli voda šla nebo ne. Ovšem za chvíli je to jasné, voda odešla. Takže do dvou hodin by to mělo být.

Tak honem zajet do Jabla, protože v zásilkovně mám dárek k Aleniným včerejším narozkám.

12.45

"Leze první" zahlásila Alena. Maki je na gauči, k čemu ten plastový pelech. Ale alespoň k ní le lepší přístup. Nakláním se přes Alenu. Pod Makininým ocasem je cosi čené. Ještě chvíli a první mimčo je venku. Je nějaké lesklé. Vole, vždyť je v plodovém vaku. Ještě, že tu mám Alenu. Rozthla vak, vybavila štěně, ustřihla pupečník a usušila mimčo. Maki se jí snažila bránit, protože chtěla potomka olizovat. Konečně se k němu dostala a lízala. Přešlapuje, je nějaká nesvá. Jo, prvnička. Bojujeme, protože má tendenci si lehnot na břicho. Jen aby mrně nezalehla. Je to holka a má 300 gramů. Přisála se. Hurá.

13.15

Je tu druhý. Jsem tu platný jak každý chlap u porodu. Podat, podržet. Když Alena vybavila štěně, netvářilo se, že dýchá. Tak má choť nahradila odsávačku a čeníšek odsála. Pak mne ujistila, že to nebylo tak hnusné. Maki se už snaží jim nastavit cecíky. Buď sedí, nebo si začíná lehat na bok. Ježiš, nemít Alenu, byl bych hodně bezradný. Ale jo, asi bych to zvládnul. Jenže hůř. A tohle je kluk. Adak. 300g

16.32

Ve třičtvrtě na tři se narodila druhá holka. Než vyběhlo tohle štěně, Maki tlačila asi patnáct minut. Alena je již šikovný psíčí porodník. Utřela, usušila holčičku a že si půjde umýt ruce. Usedl jsem na gauč k mamince vzal jsem ji do ruky, lehce pomuckal, dal červený obojek a přiložil. Do hajzlu, moment. Vždyť se narodilo teprve třetí, jak to, že jsou tu čtyři. "Alenóóó". Tak tohle dostalo čas porodu 15.00

Maki se učí péči o potomky. Už si lehá, aby mohli k zdroji mlíčka (pamatujete na povídání o zdrobnělinách) a šlape po nich míň. Ovšem nemůže se nabažit lízání, takže již suchá štěňata jsou za chvíli opět mokrá. A nedá si to vysvětlit.

Textilní podestýlka je z části promočená, takže Alena některé kusy balí. Mankote, deka, která je vespod, je krvavá. Co se děje? Srst v okolí rodidel je také krvavá.- Došel jsem pro mokrý hadr, abych rodičku otřel. "Alenoóó, něco z ní leze". ,Porodní bába přišla, ale to něco zase vklouzlo dovnitř. Trvalo to, trvalo. V 16.10 je venku další kluk.

Alena se jde zase omýt, já hlídám Maki. Jedno ze štěňat je pod jejím stehnem, tak ho chci vytáhnout, abych je přiložil k cecíku. Do hajzlu, vždyť netlačila. Tak ten šestý má zapsaný čas porodu 16.16

A tak tu máme Litter A od Divizen. Holky Ailin a Ayko, kluci Adak, Awan, Anajoka a Ailuk. Váha byla 300 g, 300g, 328 g, 348 g, 360 g, 345g

Vzhledem k tomu, že poslední šel tak rychle, nevíme, jestli placku Maki stihla zhltnout, nebo zůstala vevnitř. Raději jsem požádal veterinářku o sono.

Den 64/ den 1 štěňat

Ze včerejška si toho moc nepamatuju. Nepříliš vyspalý jsem sešel dolů a rozběhl se porod. Nejvíc si pamatuji leknutí, když Awan (číslo čtyři) vyběhl těsně za ségrou, aniž by Maki nějak viditelně tlačila. Ayluk (číslo 6) totéž.

Pak ještě strach, než si Maki srovnala v hlavě, jak má malé krmit. Než po nich přestala hamtat Překvapení, že dovolila Barunce, aby se přišla podívat na miminka a nedávala nejevo, že by se o ně bála.

Trochu jsme vystrašeni upozorněním, že máme dávat pozor, aby některé Maki omylem nezalehla. Tak kontrolujeme co chvíli pelíšek, jestli některé není pod mámou. Obvykle spíš leží třeba pod stehnem, takže není vidět, nebo si dělá z mámy prolezačku a snaží se pod kejtou procpat k ocasu. Z toho ovšem mlíčko neteče, což je třeba dát najevo silnou a hlasitou stížností.

Je kouzelné, jakých akrobatických cviků jsou štěnky schopny. To se přisaje k cecíku a s mlaskáním se krmí. Jenže tím inspiruje bráchy a sestry, kteří usoudí, že je čas na něco menšího. Tak se vydají ke zdroji. Že by brali ohledy na toho, kdo tu byl dřív, to nehrozí. Jeho chyba, měl si počkat na lepší umístění. Tak lezou po něm, pod ním, kolem něj. Ze skrumáže tělíček občas trčí jedna či několik nohou. A ten, který tu by první, je najednou nejen na zádech, ale tlakem sourozenců vyzvednut jak pevninská kra za hercinského vrásnění, takže nakonec ocásek a prdelka ční do výše. Cecík ale nepustí, takže pije hlavou dolů jak kosmonaut na trenažeru.

Nějak mi neodpověděla veterinářka, takže ji Alena urgovala. Trochu jsem si chtěl orazit, tak jsem zalezl na chvíli na pec. V mátožném stavu jsem zaregistroval, že mi Alena oznamuje, že máme s Maki a něčím přijít v deset ráno na sono. Aha, veterinářka se jí asi ozvala. S čím máme přijít netuším, ale hlavně, že to ví Alena.

V deset večer toho měla Alena dost a šla spát. Takže znovu noční. Tak do tří, půl čtvrté to šlo. Pak jsem prohrabal zásobu čajů a bingo. Našel jsem yerbu. No jo, nějaký pátek prošlou, ale tohle se nekazí jak kyselé zelí. Kalebasa, deset lžiček yerby, cukr, horká voda. Je to pravda silnější, než si dělají běžní středoevropani, ale camioneros na trati Argentinskou pampou dávají ¾ kalebasy yerby. Já- jsem nikdy nad patnáct lžic nešel.

Srkám yerbu bombilou, dlouho jsem tu chuť nevnímal, protože jsem popravdě zapoměl, že ji tu ještě mám. Však na sáčku je doba min. trvanlivosti 2018.

Únava se přesunula do polohy otupění, ale nezmizela.

Sedm hodin, slyším, že Alena nad mou hlavou přechází ložnicí, tak jsem se zabalil do poncha a svalil se na pec. Že vstoupila do sednice jsem ještě reagoval.

Kukačka nad hlavou mi devětkrát kukla. Mám ještě tak půl hodiny čas. Ten trávím kdesi mezi alfa a theta rytmem mozku. Když je za pět minut půl požádám o kafe a pokouším se o exhumaci. Je mi sice divné, že se Alena ptá, jestli normální nebo bukvice, když ví, že více než třicet let kávu nepiju. Ale neřeším to, není to momentálně prioritní problém.

Balíme se na veterinu. Máme přijet se smečkou. Paspárky, jasně. Já jsem sice připravil tašku, ale Alena se rozhodla pro košík. Připravila miminkům teplou vystýlku košíku. Nojo, ale když by se do košíku měla vejít i ta štěňata. Přestlala to, takže se štěnky vejdou, ale tak jak tak jsou v košíku tak vysoko, že trneme hrůzou, že některé vypadne. Při několikerém přepočítávání, zda jsme některé neztratili, naskakují nervní stavy. Některé se obvykle zachumlá do vystýlky natolik, že není k nalezení.

Od včerejška jim zesílily hlasivky. Když je Alena skládala do košíku, propukl hlučný voiceband. To znejistělo Maki, zda se neděje něco nepatřičného. Pořád chtěla kontrolovat obsah košíku, pletla se Aleně pod nohy, dorážela na koš. Její nárazy na koš a Aleniny pokusy jí uhnout vzbudily u štěňat pocity zvané see krank neboli mořské nemoci a tak ječela o to hlasitěji.

Ovšem nutno podotknout, že ani strach o mrňavky nepřevýšil Makin odpor k automobilismu. Alena seděla s košíkem na zadním sedadle a Maki venku smlouvala, jestli malé nevyndáme a nepojedeme sami.

U baziliky minor jsme zastavili, protože tam má naše veterinářka ordinaci. Alena s košíkem šla napřed, já zamykal auto. Alena zašla do úzké boční uličky a nastal problém. Maki neviděla na děti a začla ječet. Když Alenu došla, zklidnila se. Dokonce zrychlila, protože se z nějakého zvráceného důvodu do ordinace těší. Jenže v čekárně byl nějaký velký pes (labrador?) a nějaký malý v přepravní kleci. Ten velký seděl, udržen paničkou, ale naše matka hysterka cítila potřebu protestovat. Jak to že připustíme, aby taková bestie byla v jedné místnosti s jejími dětičkami. No to nehorázný hazard, to je na řešení ombudsmanem.

Její stížnosti měly bonusový efekt. Byli jsme hned voláni do snímkovny. Je to v pořádku, placka nezůstala v děloze, i tak dostane malý oxytocin, aby se líp zavinula děloha. Pak do ordinace a kontrola miminek. Alena podávala štěňata na stůl, veterinářka pro jistotu koukla do tlamky na patro, podívala se na tlapky, dala jedno každé Maki očichat a pod její kontrolou je vrátila do košíku. Když bylo hotovo, Maki se ještě u stolu postavila na zadní, zkontrolovala, zda na stole nezbylo některé z jejích dětiček a byla svolná k odchodu.

Není to jako za mlada. Dvě hodiny spánku už nestačí. Tak jsem se po návratu vydrápal do patra a ztratil vědomí. Bylo to inspirativní, dnes si to ještě zopakuji.

Maki začíná žrát. Když jí dám misku do plechu, kojí a při tom vyžere misku.

Den 2 stěňat/ 65

Zatím nenecháváme Maki se štěňaty samotnou. Tedy ne, že by se nestarala, to zas ona jo. Ale občas si na některé položí hlavu, občas si některé dá tour de máma a Maki je zadkem či zády přitiskne k plastové stěně pelechu.

Jsou to cestovatelé. Těžko říci, které cestuje víc, ale každou chvíli některé hledá cestu k mléku kolem ocasu a dál k bedrům mámy. Alena sama uznává, že má tik. Každou chvíli štěnky přepočítává a dohledává, kde které je. Jakmile je někde, kde to považuje za nebezpečné, přerovnává je. Ale jo, přiznám se, že se taky snažím, aby byla spíš někde kolem břicha. Zrovna teď kojí sedě a jednoho jsem se nemohl dohledat. Bodejť jo, Adaka měla za zády a mačkala ho na plastovou stěnu.

Začínám si pamatovat jména. Ne, že bych poznával fyziognomii jednotlivých štěňat, natolik rozlišná pochopitelně nejsou. Poznávám je podle barevných šňůrek, které mají jako obojky. Adak je nejjednodušší. Má modrý obojek a modrá byla vždy moje barva, ještě než jsem se stal vodním skautem. Awan je fialový, Anayoka žlutý a Ayluk zelený. Holky jsou jedna červená a jedna růžová. Protože jsme se rozhodli, že Ayko bude ta, která zůstane doma, zatím nemají jména přidělena. Ta druhá bude Ailin.

V noci na dnešek v sednicci spala Alena. Obecně má lehčí spánek, navíc já jsem za minulé dva dny nebyl vůbec přespalý.  Maki nebyla v nejlepší kondici, kojila v sedě, utíkala z pelechu. Bodeť, ač jsme jí chtěli dopřát jednu placku, neb jsme dostali informaci, že to má jakýsi psychologický efekt, ona splivla ještě dvě od čtvrtého a šestého mimča. To byly ty rychlíci, kteří nám výrazně zkrátili dobu porodu, protože šli kolem pěti minut po bráchovi. Takže ten průjem si přivodila sama. Protože v dnech před porodem toho moc nesnědla, uznávám, že průjem nalačno může potrápit.

V průběhu dne se její stav zlepšil, takže si k malým lehne a kojí v leže. Tedy já ji lituji. Občas si lehnu na pec a koukám se s hora, jak se mrňavky krmí. Včera na sonografii jsme ji kvůli vyšetření položili na záda a měla to břicho místy zarudlé a poměrně poškrábané. Když jsem to komentoval, byl jsem ubezpečen, že je to teprve začátek. Když tak ležím na peci dívám se zhora, jak jsem uvedl, já tu holku lituju. Ta tedy dostává sodu. Takový malý uzlíček se chytne cecíku, mává s ním, div ho neurve. A tahá za něj, že ho natáhne o několik centimetrů. Mateřský pud musí být sakra silný, když si tohle nechá dělat od šesti raubířů více méně pořád.

Když se probudí a dostanou nápad, že je čas na něco menšího, začne hemžení. Z chumlu černých tělíček ční končetiny zakončené růžovými tlapkami s drápky a tenké provázky ocásků. Které ještě nenašlo svou pípu na mlíčko nadává sourozencům, odstrkává je, ti se hlasitě brání.

Máme sledovat přírůstky. Kolem vážení jsme měli trochu rozepři, protože Alena chtěla vážit na staré mechanické váze, což jsem odmítal, protože obsluha digitální váhy je jednodušší a rychlejší. Uznávám, že Alenin strach, že nám digi váhy spadnou, není úplně mimo, ale je to řešitelný problém.

Co je neřešitelný problém, jsou štěňata. Ty bestie jsou hypermobilní. I při plížení v pelechu jsou to docela sprinteři, ale jakmile jsou v misce na váze, chytne je amok. Dnes vzala Alena Maki ven čůrat a prý zvaž mrňavky. Brnkačka. Takovýho. Hele, já nevím, jestli jsem zvládl vzít nějakou průměrnou hodnotu. Uvidíme, jestli najdeme odvahu na další vrh, Jestli jo, tak doufám, že to bude jak s našimi kluky. Když se narodil starší, půjčil jsem si na oddělení váhu a každý den jsme ho vážili. Když se narodil druhý, zvážili jsme ho, když za mnou přišla Alena do služby.

Den 3

Adak se přicucnul a krmil se. Jenže maminu to nějak přestalo bavit, vstala vykročila z pelechu. Adak odpadl od cecíku jak zralá švestka. Nu co, není mlíčko, tak dám chrupku. Maki zatím strčila nosem do dveří, které se otevřely a odkráčela. Od včerejška chodí do úzké chodbičky ke sklípku. Je tam tmavo, chlad, Navíc na začátku visí závěs, který brání chladu vniknout do síně. Ještě trochu vyhrábnout ten kamenný schod nebo dlažbu a bude to ideální nora.

Anayoka leží na zádech a spí. Ze spánku občas zamručí nebo zakničí, protáhne si celé tělo a pokračuje ve spaní. V protažení celého těla mu ani nevadí brácha Ayluk, který se mu válí po zadních. Jenže protahování Anayoky vadí Aylukovi. Tak se po chvíli odvalí na kanape z dvou bráchů a jedné sestry. Je to těžký život, být štěnětem.

Maki se vrátila a vyskočila k mně na pec. Jak sup shlíží dolů do pelechu a pozoruje své potomky. Ale ne, není to pohled supa. Je to pohled mámy, která kontroluje, zda jsou dětičky v pořádku. Posléze opatrně skočí dolů do pelechu a zlehka se položí.

To upozorní Awana, že zdroj mléka je poblíž. Tak se vydá propátrat, zda by nebylo možné si cucnout. V zápětí se k němu přidají bráchové a mezi Makininými tlapami začíná hemžení. Holky najednou zjistily, že bráchové zmizeli z chumlu. Jen aby o něco nepřišly. Jenže jsou zamotané jak yin a yang na čínské monádě. Rozplést se je nadlidský, tedy nadštěněčí úkol. Ještě že tu není jistý Alexandr, který podobný problém řešil v městě Gordu. Než se rozpletou, je kolem cecíků těsno, takže nutno sprdnout ty halamy bráchy, aby udělali trochu místa.

Pak s plným bříškem tak sladko zas ztratit vědomí.

Tedy já nevím, jestli neblbneme. Dnešní váhové přírůstky jsou nějakých pět šest deka. Ta ti jedou jak dráha. Budu jim muset povolit obojky, aby se nám mrňavky nedusily.

Dneska jsem byl od Velikonoc prvně venku. Tedy pořádně, abych si všiml okolní přírody. Sakra toto poskočilo. Dokonce naše třešnička i švestka mají kvítky. Jsem zvědav. Jsou to mladé stromky, loni měla švestka asi čtyři plody, třešnička rovněž nemnoho. Louky u nás na Huttberku se zelenají, stromům raší listí. Stejně my lidi jsme zvláštní. Myslíme si, že jsme pány tvorstva a neuvědomujeme si, jak žijeme proti přírodě. Když je celá příroda v útlumu, máme roční uzávěrky, daňová přiznání, doháníme plán. Když je příroda v eruptivním růstu, zklidňujeme se. Na vrcholu plození a zrání se plácneme u rybníka nebo na pláži na pupek. Kdy dostaneme rozum, ptám se. 

Den 6

Zcela tomu nerozumím. Druhý nebo třetí den Maki odchází od štěňat. Tedy ne že by nepečovala. To ona je olizuje, čistí, oňuchává, počítá. Kdykoli některé vezmu já nebo Alena do ruku, dívá se, jestli mu něco neděláme. Chodí do své oblíbené chodbičky v síni, snad že je jí v sednici teplo. Ale podle přehledu vývoje štěňat, který Alena objevila a stáhla na stránkách slovenských ridgebacků, by měla ještě trávit většinu času s nimi. A měla by je kojit převážně v leže.

Zhruba třetí den kojí hodně v sedě. Dohlížíme, aby se přicuclo každé a aby některé nestrádalo hlady. Navíc jsme mbyli varováni, že pokud nebudou mrňavky užívat všechny cecíky, mohla by do nevyužívaného dostat mastitidu. To by byla nepříjemnost nemalá. Když se tak snažíme je přiložit, stalo se mi několikrát, že se maličká tlamka přisála k mému prstu. Tedy řeknu vám, mají ale cuc jak norné čerpadlo. To by jeden do takového mrňousa neřekl.

Maki zlobí s jídlem. Najednou se rozhodla, že granule nejsou to pravé ořechové. Postupně jsme otestovali všechny, které jsme z různých důvodů doma měli. Včetně zbytků. Podle doporučení je Alena máčí, mixuje, doplní sušeným mlékem, případně jogurtem. Je to lepší, než suché granule, ale pořád nic moc. Dnes nám přišel do zásilkovny nějaký přípravek, po kterém by měla žrát víc než já. Tak jsem zvědavý.

Nebýt štěňat, ať si nežere. Matka Příroda je mocná, poradí si. Ale máme trochu obavy, aby bylo dost mléka. Jasně, mrňousci prospívají váhově dobře, vypadá to, že v náležitém termínu zdvojnásobí váhu. Ale stejně je ta obava.

Poslední dva dny stály za houby. Včera jsem se rozpálil do bílého žáru. Máme zatím zájem na obě holky. Z toho tedy na jednu my. Pak máme takový zájem nezájem o jedno štěně, kde se rodina nerozhodla, jaké pohlaví. Inu když se objevil zájemce, který chtěl rezervaci na holku, těm nerozhodnutým jsem oznámil, že je rozhodnuto. Paní psala, že je ve špitále, tak chci věřit, že mlčení souvisí s hospitalizací, ne se ztrátou zájmu.

Dal jsem nějaké inzeráty. Zatím jen s fotkami Maki a jednou fotkou šesti černých válečků v pelechu. První šel na iFauna, pak něco na Bazoš a jeho regionální skupiny. No dobře jsem v tomto nováček, už vím, že tam lidi hledají spíš zvířata bez papírů a hned. Jo, takže jsem inzeroval, nabízely se mi automaticky další skupiny. Jedna s názvem s lokací Roudnice-Litoměřice. Tak jsem inzeroval. Formulář stejný jako na zmíněném Bazoši, jsem vyplnil. Jako jinde logo stanice, že jde o štěňata v PP, cenu, povídání o plemeni. Druhý den byl inzerát stažen. Několikrát jsem požádal o kontrolu rozhodnutí, protože jsem si nebyl vědom nějakého prohřešku proti etice.

Pak přišlo od nějaké ….... vysvětlení, že je to tím, že máme množírnu. Tedy jako chovatel jsem začátečník, ale tohle mi podpálilo saze. Odpověděl jsem, že máme mezinárodně uznanou chovnou stanici, čili lže. No nevím, z notného IQ ji nepodezírám, protože i když jsem třikrát zopakoval, že máme mezinárodně uznanou chovnou stanici, opakovala, že pokud bychom nebyli množírnou, museli bychom mít chovnou stanici. Ježiš ta mě vytáčela. Jo, byla tam taky reakce, že ta skupina je na FB, který obchod se zvířaty nepovoluje. Fajn, jsem asi blb, ale jestliže má stejný vstupní formulář jako Bazoš, kde je třeba vyplnit rubriku Prodám, nenapadlo mne, u této skupiny je slovo prodám zakázané. Tohle vysvětlení, i když s notnou výhradou beru. Ale ta …........... mě fakt naštvala. Tak jsem jí ještě napsal, neb to zjevně nepochopila, že píšu-li štěňata s PP, značí to s průkazem původu a ne plná podprsenka. A opustil jsem skupinu.

Raději  jsem se šel odreagovat prací na základech dílny, kterou si nechám stavět. Vybrousil jsem v tvárnicích ztracenka dráhy pro roxory a zaarmoval jsem to. Nu, ohýbat roxory bez svěráku, je dílo. Ne že bych svěrák neměl. Ale domek chci proto, že ve stávající dílně se s roxorem nevytočím, natož abych ho tam ohnul. Dokonce i synek, který se přišel s dcerkou na rodiče podívat, tatíkovo dílo kladně ohodnotil.

Dnes se tu byl podívat tesař, který to bude stavět, suše konstatoval, že je to blbě a bude to muset celé udělat komplet znova. To jsem i pravé úhly chytil.

.Nadřel jsem se, kolena odkecal, fyzicky se zdevastoval a je to k prdu. Do háje. 

Den 9

Maki nám dělá starosti. Možná je to tím, že jsme celkově z prvního vrhu trochu vyplašeni. Přeci jen kolem čtyřicítky jsem si s vlčaty troufnul věci, které bych dnes asi těžko rozdýchával. Kdybychom měli první vrh tehdy, asi bychom byli klidnější. Je to mrcha maškrtná. Najednou, jak jsem již psal, granule ne a nebude. Když dostane do misky jídla dvě granulky, nakrčí nos, podívá se a v očích čtu: "No to ses potentil, tenhle blivajs si sežer sám." Když tam nejsou, milostivě to sežere. Tedy někdy. Tohle je pochopitelně spíš na Aleně. Neustále volá Jítě, Zuzce nebo Simče o rady. A dostává. Prošli jsme fází namočené granule mixované s mlékem. Totéž se zázračným práškem, který obsahuje bílkoviny. Kuřecí s těstovinami, kuřecí s rýží, jogurt stokrát jinak.

Včera jsem byl v Liberci u pana zubolékaře Koblížka, kterému dělám starosti s jedničkou vlevo nahoře, kterou jsem si při tělocviku vyrazil v deseti letech. Loni korunka vypadla den před nástupem stavařů do naší chalupy u lesa. Od té doby jsem u něj relativně často. Tu ohnu titanový čep, tu korunku rozbiju o měkké kukuřičné zrno. Chudák je z toho trochu vedle, protože zub je přeražený prakticky ve výši kosti, takže aby měl na co novou korunku nasadit, musel kořen popotáhnout dolů. Než se na novém místě slušně přihojí, měl jsem provizorní korunku, právě tu, kterou zdevastovala kukuřice.

Když už jsem byl v civilizaci, dostal jsem seznam, co vše nakoupit. Samozřejmě nějaký ten jogurt, mrkev, kuřecí zadní čtvrtky, aby mohla Alena vyvářet naší maškrtné mamině. Ještě se stavit v automatu na vajíčka na kraji Jabla a konečně jedu domů.

Cinkla mi SMS. Zajeď do Zveráče pro rybí tuk. Pozor, tresčí, ne lososa.

Jenže ve zveráči mají jen lososa. Fajn, David je v práci, dělá v Liberci kousek od Globusu. Tam je velký Zverimex. Synek slíbil, že tam dojede, leč notně, ale skutečně notně nerad. V pátek odpoledne je okolí Géčka tak zasekané, že čtvrthodinovou misi pod pětačtyřicet minut nelze stihnout.

No jo, chápu ho. Bingo, osvítil mne duch svatý. Ve Cvikově je taky zveráč. A mám to snad deset kilometrů. Tak jo, jedu. Ve Cvikově paní nemá pro jistotu ani lososa. Volám domů, jestli mám zajít do lékárny pro humánní rybí tuk. Ne, stačí olejovky nebo tresčí játra, to máme doma a přežijeme s tím víkend.

Pelech s miminky máme vedle pece. Občas si na ni lehnu a pozoruje je z výšky. Je to takové hemžení, asi jako Brownův pohyb molekul v mikroskopu. Tedy jsou-li hladová. Jsou-li nakrmená, pohyb se zklidňuje, jednotlivé černé válečky uprostřed pohybu najednou ztuhnou. Někdy vytvoří konvolut ocásků a tlapek, někdy někdo zvadne solitérně. Jsou chvíle, kdy některé ztuhne na zádech, to pak ční čtyři tlapky do výše. (Trochu mi to připomene Andyho, malého knírače kterého měli naši. No jo, já na něj zapomněl, když jsem psal, že Maki je čtvrtá ráce vedle mne. Takže pátá. Když jsem dodělal poslední státnici, nějak se to semlelo, že z toho byla poměrně slušná opiliáda. Moje máma, jinak celkem rozumná dáma, nevím proč, asi že ji měla jak z praku, dávala Andymu cukr máčený v Myslivecké. Chudák byl následkem toho tuhej jak Stolwerka.)

Občas se některé ve spánku vydá na pouť po zádech sourozenců, některé se zavrtá pod chlupatinu, kterou mají v pelechu a pak brečí v klaustrofobickém záchvatu.

Když je čas na kojení to se dají molekuly do zběsilého pohybu. Ve snaze být co nejdřív u mléčné pípy se některé vydá špatným směrem a snaží se prorazit plastové boky pelechu. Protože sledujeme váhu, tu porodní už zdvojnásobili všichni, snažíme se jedince, kteří vykazují menší přírůstek, zvýhodnit, usnadnit jim hledání volného cecíku, když je sourozencem odstrčeno znovu přikládáme.

Někdy mi štěňata připomínají naše pobyty v Kaukatea valley NZ u Gordona na farmě. Podle svého vyjádření neměl Gordon tu farmu moc velkou. Na jejich poměry větší záhumenek. Sotva sto dvacet akrů, čtrnáct stovek ovcí a kolem šesti set krav. Co to je, že? Ovšem pozor, o to se staral pouze s rodinou a dotaci bral pouze na likvidaci gorsu neboli hlodáše, což je druh zavlečený a škodící asi jako vačice possum. Všimla si tam toho Alena. Jehňata při kojení mávala ocásky, že člověk měl obavy, že jim prdelka vyletí jak vrtulník. 

Zejména sleduji-li kojení z pece, divím se občas, kam s to to těch tělíček vejde. Ne mléko. Ten puch. Když prdí šest kojících se lapinek, je to jak když člověk padne hubou do plata pukavců

Den 11

Mám ze štěňátek radost, o tom žádná. Ale neužívám si je, jako první dny. Mám totiž strach. Strach z možná přehnaného pocitu odpovědnosti. S ním jsem měl problémy i dříve. Obavy, zda vše dělám správně, zda to skutečně zvládnu.

Jasně, kojící fena blbne s jídlem nejen nám. Ale já si dělám obavy, zda bude mít dost mléka aby uživila miminka. Aby nebyla štěňata poškozena, protože nepoznám, že pro ně máma nemá dost mléka. Aby naopak Maki nebyla příliš vysílena hladověním při kojení a aby ji to příliš nevysílilo. Ach jo, sice pro mnoho lidí jsem přílišný suverén, ale o pochybách, se kterými bojuju, vím jen já. A tedy Alena, která mne za těch téměř padesát let soužití zná. Zajisté, jsme do dnešní doby nepříliš typický pár. Pět let jsme spolu chodili, než jsme se vzali a víc než čtyřicet let máme po svatbě. Hora ruit.

Kolem pelechu jsem nainstaloval mříž. Pelech vypadá trochu jako sicbad, který něčí mohutné hýždě rozcáply do stran. Místo více méně kruhového průměru je oválný. Na jedné straně vyšší, jako bývala u zmíněného sicbadu záda, na přední je stěna nižší.

První dny, kdy se štěňata pohybovala pracným plížením plazením, o nic nešlo. Jenže mrňavky navzdory mým obavám povyrostly. No povyrostly, měly při narození 300-350g, dnes už jsou mezi 820-860 gramy. A už to není jen pádlování po najedeném pupíku, už lezou docela čile. Takže se několika jedincům již podařilo došourat se k nižšímu okraji pelechu, postavit se u něj na zadní a úspěšně vypadnout. Navíc máma, když je lízáním čistí a masíruje, občas některé vyhodila.

Takže jsem sestavil mříž, kterou máme půjčenou a přistavil ji k peci. Nejprve jsem ji udělal nevelkou, spíš ohradu více méně kolem pelechu. Jenže to se Maki moc nelíbilo. Navíc je jako řada psů citlivá na některé zvuky. Řinčení mříže, když do ní někdo drcne, jí zjevně vadí. Takže jsem ještě jedno pole přidal. Už tam vleze, ale že by u toho učůrávala blahem, se neodvážím tvrdit.

Když se štěňata narodila, nebyly to vlkouši po mámě. Nevím, zda při současné hyperkorektnosti se smí o lapinkách říkat, že jsou to černoši. Popravdě při představě, že jim budu říkat afrolapiny, se mi rolují nehty na všech čtyřech končetinách. Pozor, abych nebyl osočen, rasismus a veškeré fobie moderního světa nesnáším jak Putina. Ale myslím, že s liberalizací a právem na vše jsme to hrubě přepískli. No nebudu to dál rozvádět, protože bych se mohl někoho dotknout. Ovšem doporučuji poslechnout si třeba Honzáka, nebo libereckého Chválu.

Takže ano, byli to pár dní čistí černoši bez negativních konotací. (Vzpoměl jsem si na pana Wericha a jeho vyprávění o americkém exilu. Když hráli na Broadwayi, hrál s nimi černý bývalý boxer Canada Lee. Werich s Voskovcem ho oslovovali negře. Pak to oslovení použil jiný člen souboru. Po háku od Leea si ustlal na sccéně. "Oni můžou" komentoval to Canada Lee " u nich to není problém.") Jenže během víkendu se u některých na tlamkách a hrudích začaly objevovat bílé skvrny. Některé tlapky chytly bílou barvu. Nyní asi u třech jsou na končetinách šedivé podkolenky. No jsem zvědavý, jestli někdo bude vlkouš, jestli to bude černá s pálením po tátovi, nebo černobílá.

Včera Anajoka prvně šel na všech čtyřech. Tedy, prvně jsem ho zahlédl. Tedy šel. Zvedl se na čtyři naprosto nejisté sloupečky a posunul se. Dnes už tento styl pohybu trénovali všichni. Je to srandovní. Většinou zvládnou větší či menší vzdálenost více méně dopředně. U některých to je pohyb cik cak, jako když jde napitý radní z hospody. Včetně občasného pádu na tlamku.

Anajoka mě překvapil ještě jednou. Dnes zavrčel a zcela jasně štěknul. Dřív, lze-li tak mluvit v intervalu jedenácti dní, některý vydal zvuk štěknutí podobný. Ale Anjoka jasně na bráchu zavrčel a štěknul.

Teď ještě otevřít oči..

Den 12

Je šest ráno. Kromě dvou dní kolem porodu, kdy jsem měl noční, spala s mrňavkami v sednici Alena. To je prosté. Já jak usnu, tak spím. Jasně, jsou dny, kdy nemohu zabrat, jsou i dny, kdy si prostě chrápacilín vezmu. Ale těch je minimum. Většinově přečtu pár stránek a jsem ťuhýk. Když jsme měli prvního synka, bydleli jsme s mými rodiči. Protože Aleně, ač chtěla kojit dlouho, nebylo dáno, od třetího měsíce jezdila do Prahy, aby dodělala poslední ročník fakulty a já byl pracující otec. Ráno jsem odvezl synka k hlídací paní, po práci jsem si ho vyzvedl. Byt, který dodnes máme, má tři pokoje v jedné řadě . My obývali jeden krajní naši druhý krajní a prostřední byl společný obývák. Opakovaně mne táta přišel vzbudit, (slyšel ho přes dvoje zavřené dveře), že mi u hlavy brečí dítě. Za tři měsíce stáží, které Alena potřebovala dodělat, synek pochopil, že nemá cenu v noci brečet a v noci se neprojevoval. Alena má maminčí spaní. Takže když se mladší v postýlce otočil, byla vzhůru. Taky do pěti let v noci korzoval kvartýrem. Což byla někdy prekérka, když nakráčel do ložnice.

I když jsem Aleně nabízel, že budu jednu noc s štěnkami dole já, byla za hrdinu. Ona to zvládne, sice ji probudí, ale zas usne. Snažíme se hlídat při kojení, aby některé Maki nezalehla, aby se napilo každé. Pokud některé brečí, když Maki vstane, vezmu ji na pec a nechám mrňousa, aby se dorazil. Takový Adak se včera uklidnil, když si dal dojížďáka z každého cecíku. Navíc Maki, jak blbne s jídlem něco sní, když jí při kojení krmíme z ruky. A ještě chce občas i v noci ven čůrat nebo srandit.

Poslední dny jsem si nebyl jist, kdo je víc zdrchaný. Zda kojící matka nebo hlídací manželka. V noci na včerejšek odpadla už v deset, což je na velmi časná hodina. Včera odpoledne ještě odmítala, že bych zůstal s malými já, ale kolem deváté to vzdala a požádala mě, jestli bych tedy nevzal noční. Pochopitelně jsem neodmítl. Ale holt to znamená, že jsem byl celou noc vzhůru. I když před kojením se štěnky hlasitě dožadují, aby maminka už nastoupila, na můj spánek je to slabota.

Je kouzelné, jak se mrňouskové rozíjejí. Chůze pochopitelně není dosud jistá, ale očividně se zlepšuje. Zatímco včera dopoledne se stávalo, že přední kráčely, zadní se zapomněly a štěně se natahovalo, natahovalo, až padlo na tlamku, v průběhu noci již zadní následovaly přední tak jak se patří. Dokonce jedno provádělo pokus podrbat se. Pravda, ta zadní noha se nějak nemohla trefit na kožíšek, takže většinou mávala ve vzduchu, ale evidentně to byl akt drbání.

Tož tak za hodinu, počítám, Alena vyhlásí exhumaci a já půjdu překontrolovat, jestli se mi někdo neválí v postýlce. 

Den 15

"Jdu spíš vyvrátit než potvrdit, že se něco děje" řekl jsem dnes veterinářce " Maminkám jsem v ordinaci říkal, dokud má dítě 39 a po poklesu se zajímá o dění a chce si hrát, nic se neděje. Když má 37 a je zvadlé, bacha, tady smrdí průšvih. Maki blbne s jídlem, ale když ji vezmeme za plot na louku na stopovačce, lítá, najde si suchý drn a hraje si s ním, na zahradě honí kočky."

Takže ji prohlédla, seznala, že se dobře zavírá, cesty průchozí, čili nic se nehromadí. Můžu jet domů, aby nebyla dlouho od miminek, výsledky mi zavolá. Nic tam nebylo, jak jsem čekal.

Je to docela náročné. Pažravka Maki se nechá neustále k jídlu přemlouvat. Něco sní z ruky, nad něčím ohrne pysk. Někdy maso s těstovinou nebo rýží vezme, nejlépe z ruky, někdy z rýže musíme vybrat masíčko, to bílé bezmasé, že nebude. Konečně jsme sehnali rybí tuk (tresčí! Ne lososa!!! Nevím proč, ale to je jedno.) Dostala ho do jídla zatím dvakrát. Že by to byla hitparáda, to není. Nu co se divím. Zatím nám sežrala jedny šproty, tresčí játra a olejovky. Když byly šproty na jídle, snažila se je sbírat. Když jsem je rozčvaňhal do jídla, už to tak neprožívala. Veterinářka mi volala výsledky, zmínil jsem, že jsme několikrát dali kočičí konzervu s rybou. To nepovažovala za dobré, protože kočky tráví trochu jinak než psi. Konzervy mají tudíž jiný poměr bílkovin a sacharidů. Ale nabídla mi, že má nějaké konzervy, které dává po operacích, nebo když chce, aby se pes rozjedl. Jestli si ještě přijedu, tak mi nějaké dá. K tomu probiotikum a ochucovadlem, po kterém se rozežerou. Je to již několikátý zaručený prostředek, ale do Jabla není daleko, tak se tam otočím.

Štěnky dlabou jak divé. David, který je na rozdíl od nás nevidí denně, při každé návštěvě konstatuje, jak zas povyrostly. Jsou již jedinci, kteří překročili kilogram. Ty nejmenší hlídáme a když se pustí, nebo je brácha odstrčí, najdeme jim jiný cecík. Po jídle, když s nimi manipulujeme, někdy se přisají k prstu. Začali jsme jim dávat do misky trochu mléka. Musíme si namočit prst a dát je olíznout. Když to několikrát zopakujeme, občas se někdo z nich napije. Spíš ale si v mléce udělají brouzdaliště a je třeba přestlat pelech.

Dneska jsme prvně stříhali drápky. Jo, já vím, že v kalendáři to máme jako poznámku na středu, ale oběma se nám do toho chtělo lačnému k výkonu defekace. Prostě jsme se toho úkonu báli. Alena od svých rádkyň měla doporučení, aby použila klíšťky, co mají to výklopné rameno. Tak ty já tedy neužívám ani ne sebe.

Vždy jsem vzal oběť drápkokůry do ruky, mezi prsty nastavil jednu tlapku a Alena se snažila odstranit drápek tak, aby tlapka zůstala. Nevím, jestli by se mi u toho na jejím místě neklepaly ruce. Já se zatím ňuchal se štěnětem, foukal mu do kožíšku, šeptal mu (no jo, já vím že je asi jako když někdo šeptá na mne a já si předtím nenasadil uši). Kromě přícucu již začali olizovat jeden druhého, takže při stříhání mne všechna svými malými jazýčky olizovala. Některé jsem ale musel upozornit, že se neříká vyliž mi voko.

Když jsem se onehdy prospal po noční, zůstala s malými zase v sednici Alena. Sice říkala, že to bylo v pohodě, ale celkem akceptovala návrh, že ji ještě jednou nechám vyspat a zůstanu s nimi. Jenže tentokrát to nebyla taková pohoda. Poměrně záhy jsem se cítil dost grogy, ale znáte to. Připustit, že toho mám plné kecky, to není hodno chlapa. Však jsem se z únavy pozvracel jen jednou. Druhý den jsem spal asi do jedné hodiny, pak jsem slezl dolů, že se najím a půjdu uklidit kola. Den před tím jsem totiž konečně přezul auto. Původně jsem měl takové nápady, že dojedu na konec louky, kterou máme za plotem, tam dojedu autem, dovezu tam Motůčko (trakař na elektromotorek) a po louce kola povezu v něm. Přeci jen do našeho krpálu se mi je nechtělo tahat a tudy není takový svah. Než jsem dosnídal, už bych se spokojil s tím, že ta kola dovezu autem až ke vratům. Posléze jsem vzdal i tento nápad, kola nikdo z auta neukradne a s horečkou 39,3 jsem se pokorně vrátil do postele. Teplota během dne odešla, ale vrtá mi hlavou, jaký systém vymyslet, aby se nezhuntovala Alena ani já. No třeba nás vysvobodí, že štěnky ještě povyrostou a nebude hrozit, že je máma zalehne.

Den 19

Tohle povídání je primárně o pokusu nezkušeného chovatele, který dlouhá léta žil se psy a chovu se více méně nechtěl věnovat. Když si na stará kolena pořídil fenku, rozhodl se dopřát jí slasti a strasti mateřství. Přičemž netušil, co to obnáší. Je to hlavně deníkový záznam o průběhu březosti a prvních dvou měsíců života štěňat. Když deník, tak deník. Se vším pozitivním ale i negativním, co čas přináší. Nedá se nic dělat, pojďme do toho.

Nemám rád nadužívání expresivních výrazů. Zajisté, když se bacím o trám nebo upustím drahou vázu, nehovořím o hyždích či padlé děvě. Což mi připomíná zážitek z Pompejí. Italský hic pod Vesuvem. Turisti v sandálcích, tričkách a šortkách. Skupina britských turistů, ve které se jedna britská dáma silně odlišovala. Kostýmekt, lodičky, na krku šátek, kloubouček. Chodník z doby římského císařství, nerovný, tu a tam s dírou. Do jedné jsem nepozorně vstoupil. Jak dělová koule jsem s výkřikem SHIT vletěl mezi britské turisty, které jsem rozhodil jak zásah střelou s plochou dráhou letu. Zmíněnou dámu jsem těsně minul. Ne tak ona mne. S bravurou profesionálního basebalového catchera máchla rukou a mne s mojí jateční váhou jednou rukou nejen chytila, ale i udržela. Když bylo zřejmé, že situaci již ustojím, mne pustila se slovy: "Oh no, sir, thats was this stone." Načež odkráčela za dalšími historickými požitky

Jenže to, čím čtvrtý den procházím se bez expresivity nedá popsat.

Já jsem se totiž zesral jak lion (dámy prominou). Říci, že jsem se podefekoval, pokálel, znečistil, pokakal je nemístný, stav zcela nevystihující, eufemismus. Navázalo to na stav, který jsem zmiňoval v závěru minulého zápisu. Dokonce si dnes myslím, že ten již byl počátkem, toho, co přišlo pak.Sebekriticky musím přiznat, že jde snad o nejhorší postižení toho druhu za celý život. Kruté tenesmy (nucení) se silnými křečemi. Voda opouštějící útroby coby tryskou v okamžiku, kdy vstanu z lůžka, abych došel na toaletu. Stírání podlahy v síni na cestě k záchodu, občas i podlahy v koupelně. Výstup strmým schodištěm do patra, nové spodky a hned úprk dolů, kde ty spodky jdou rovnou do koše s prádlem. Jelikož toto se děje tak patnáctkrát denně a mezitím i párkrát doběhnu, aniž bych se znečistil, je to dobrý jogging.

Jak praví pan Galuška v půvabné knize povídek Slovácko sa súdí : " Nascípaný chlap je pro zlost" (nebo tak nějak), Aleně došla trpělivost a od včerejška musím nosit dospělácké pemprsky. Smecta, Reasec, Novalgin do prázdného zažíváni skoro ani nemusely vstupovat. Jeden den mi Alena udělala suchý brambor s mrkví. Nevím jak brambor, ale ta mrkev mnou prošla za čtyři hodiny.

Nechal jsem si poradit veterinářkou, že virosu na prcky nepřenesu a bakteriální záležitost spíš také ne, ale držet odstup hygienickou bariéru přeci jen je vhodné. Takže mrňousky vidím jen z pozvdálečí. Rostou, batolí se, z misky s mlékem si stále dělají brouzdálko. Už se snaží sourozencům ožužlávat nohu či ocásek. Ovšem jsou to, mohu-li soudit, spíš neumělé a náhodné pokusy, než záměrné herní projevy. Oči již mají několik dní otevřené, což mne štve, protože jsem na to čekal s focením na inzertní plakátek. A teď to nedávám, resp po čtyřech Ercefurilech to vypadá na mírný pokrok v mezích zákona, tak třeba dnes.

Před časem na stránkách proběhla debata, co a jak se zubním kamenem u psů. Musím přiznat, že čištění psího chrupu jsem sice zaregistroval, ale nechalo mne to nedotčeným. Jednak jsem byl na svůj chrup docela prase. A po sedmdesátce mi chybí při vytržené v mládí a jeden vyražený zub, což není tak špatné skóre, jednak mi o tom říkal veterinář, kterého nemusím ani omylem. Je to cvok, který lidi očkuje borelku vetrinární vakcinou, pokud se mu někdo svěří, šije lidi koňskými žíněmi. Na vojně byl v Milovicích v době, kdy končil pobyt okupační armády u nás. Podle jeho slov, kdyby se mu Kocáb s Horáčkem nepletli do cesty, dostal by je odtud sám dřív.

Vztah k svému chrupu jsem změnil teprve, když jsem přešel k zubnímu lékaři Koblížkovi. Toho holt musím poslouchat a dokonce mne nenásilně přiměl, abych si zvolil dentální hygienistku. On se pochopitelně jmenuje jinak, ale jako většina mých vlčat pro mne zůstane zapsán jen pod přezdívkou.

K čištění zubů se váže jedna vzpomínka na Andyho. Ano, toho malého černého knírače mých rodičů. V té době naši měli v nájmu od Státních lesů hájenku na Kristiánově v Jizerských horách. To jsme po nich převzali a stal se z ní pro naše trampské kamarády a skautské sestřičky a brášky Fort Mýval. Tam jsme my i rodiče byli, pokud to šlo, byli každý víkend. Však jsme to od libereckého bytu měli patnáct kilometrů. Andy tam běhal volně, protože neopouštěl prostor bývalé sklářské osady, ze které zbývala hájenka, sklářské muzeum v Liščí boudě a sroubek, který nějak souvisel s hraničním opevněním z dob první republiky.

Kristiánov Andy miloval mimo jiné i proto, že tam měl dost myší, které rád a úspěšně lovil. A rád se svými úlovky chlubil paničce, tedy mé mámě. V ní ovšem jeho úlovky vzbuzovaly spíše eklhavitu než bujaré nadšení. Proto se jednou rozhodla Andymu lov myší znechutit. Když se zas jednou přišel pochlubit, byl místo pochvaly uchopen, odvlečen do kuchyně k umyvadlu. Tam máma vzala kartáček a pastu Fluoru. Čištění zubů v Andym vzbudilo obdobné pocity, jako v paničce jeho úlovky. Seknul po ní zuby a vzal čáru.

Vlahý letní den. Kristiánov, důležitá křižovatka turistických cest této části Jizerek. Turistů davy. A mezi nimi pobíhá malý černý pes se zelenou pěnou u huby. Bylo tehdy zaznamenáno několik úspěšných pádů do pangejtu, jak lidi ustupovali Andymu z cesty.

Třeba jednou začneme Maki také zuby čistit. Zatím dostává kosti nebo tvrdá dřívka na okus.

Den 21

Kdybych neprocházel tím, čím procházím a tudíž se nechtěl rouhat, řekl bych ráno, že se podělám. Před pár dny léto a dnes ležel sníh. Nemnoho, ale zbytečně moc. Jablůňky, třešničky a švestka, které jsme si tu vysadili, si letos nevrznou. Loni byly ještě moc mladé, letos mrazem sežehlé.

Za ten týden, kdy vidím štěnky více méně sporadicky, povyrostly. Už jsou to teda pěkné válečky. Před tím týdnem začínali chodit, dnes už běhají, no neřeknu suverénně, ale jako již zkušená batolata. Prchají z pelechu, ještě díky za půjčenou ohradu. Sice nám zabírá slušnou část sednice, ale funkční je, to zas ano. Maki za mimči jde na krmení, očistí je, olíže, ale moc se jí nechce být víc v jejich společnosti. Ale hlídá si je. Pokud jsem v sednici a vezmu některé do ruky, jde je hlídat. Stejně tak, když je Alena vyndavá z pelechu, aby jim ho přestlala, plete se jí. Co kdyby s nimi panička dělala něco nepatřičného.

Prořízly se jim zuby. Již včera jsem u červené nahmátl, když jsem si máčel prst do misky s mlékem a dával jí ho ocumlat. Prohlédl jsem následně tlamky všem. Každý již měl alespoň část proříznutou, nebo zjevně před prořezem.

Kluky oslovuji jménem, proč tedy fenečka je podle obojku červená. Oh, jak prosté milý Watsone. Pro holky máme dvě jména, jenže čekáme, až si vybereme. Jméno pro tu naši jsme určili, ale nevíme, které je přisoudíme.

První rozdíly jsou již znát. Takový Anajoka, to je medvěd. Mohutný, zatím, ač je to nesignifikantní, působí dojmem kliďasa. Černý, maska prokvétá světlejšími chlupy, které netvoří plochu. Celkový dojem mám jako z knižní ilustrace vlkodlaka, kterou jsem někde viděl. To Ayluk začíná mít pěknou masku, kombinace černé s pálením a trochou bílé. Nad očima hnědé půlměsíčky. Ayluk je sice také medvědovitý, ale čiperka, neustále někde cestuje. Awan a Adak jsou drobnější, zejména Adak mi přijde, že bude spíš po mámě. Taky se mu tvoří maska, zatím také kombinace s pálením a trochou bílé. Červená holka byla při narození větší, než sestra, ale ta ji přerostla. Na tlamce má snad nejvíc bílé, ze všech. Sestra také začíná mít masku, ale v podstatě černá a pálení. Tu bílou variantu mám sice raději, ale zase je čilejší. Výrazně víc než sestra šmejdí v pelechu a prchá ven do ohrady. No, ještě máme čas, tak uvidíme, jak se vyvrbí jak barevně, tak povahově.

Včera štěňata rozbryndala mléko, které jim Alena dala do ohrady na chlupatý kobereček. Maki se je jala olizovat, to mléko, a mrňavky, které jsou již dostatečně velké, se zespodu přicucla k cecíkům. A jela. Celkově to působilo dojmem, jako když Římská vlčice kojí šestici Romulů a Remů.

Dnes jim Alena prvně připravila kašičku z mixovaných granulí a mléka. Budeme muset recepturu vychytat, protože kaše byla na začátku tekutá, ale než se s ní popasovali, začala houstnout. Ale vypadali, že jim šmakuje.

Maki si pořád vymýšlí, že granule jsou ekl. Nakonec nejlíp bere nejobyčejnější masovou konzervu, kterou jí Alena dává rukou. Já včera zaskakoval a ze lžíce brala taky. K tomu dostává mléko, které máme pro štěňata a vitamíny. Konzultovali jsme to s veterinářkou, je toho názoru, že je dobře, že žere alespoň něco. Mimina přibývají, takže snad .

Včera jsem konečně vytvořil inzertní plakát. Já sice fotím a umím nějaké úpravy fotek, dělám si mnoho let fotokalendáře, ale výběr z jedné fotky přenášet na druhou, to jsem zkusmo dělal před (možná) dvaceti lety. Spolehl jsem se na knihu, kterou mám doma mnoho let, ale nějak to podle ní nešlo. Tak jsem vzal starý notes, který je doma vlastně proto, že ho ještě nikdo nevyhodil. Ten, na rozdíl od toho, na kterém píšu, má CD mechaniku. Do ní jsem dal CD s kurzem Photoshopu a prohlédl pár kapitol. Nakonec jsem to nějak zvládl a dnes jsem plakát pustil do světa. Zaplať Bůh.

Na efekt jsem zvědavý. Již dříve, na inzeráty na Bazoši, se ozvali tři rodiny. Jedna tak že jo, ale paní je ve špitále, takže se zatím nerozhodli, jestli kluka nebo holku. No fajn, až budete rozhodnuti, ozvěte se. Další se ozvali, že by chtěli určitě holku. . Dostali rezervaci a těm prvním jsem napsal, že se jim výběr zjednodušil. Přestali reagovat. Jejich problém. Jako třetí se ozvali mladí lidé, kteří se od Děčína budou stěhovat k nedaleké Krásné Lípě. Zájem mají, akceptují kluka, rádi by se přijeli podívat. Jo, pejsci krásní, líbí se, ale oni potřebují hlídače. Nojo, tak to se nebudu koukat po severských plemenech, milí zlatí.

Den 24

Včera se přijeli podívat zájemci o holku. Rodiče středního věku a tři děti buď v nebo na prahu puberty. Celkem příjmní lidé, děti oplocené. Povídali jsme si o všem možném, junioři, pokud štěňata nespala by se s nimi stále muckali. Ostatně maminka si taky s chutí zaňuchala. Tak lehce jsme naťukli sportovní užití, dotkli jsme se výstav, probrali jsme toho hodně. Vypadá to, že tady se bude mít holka jak pánbůh ve Frankrajchu. Mimochodem, jak asi vzniklo tohle úsloví? Nevím.

Stejně je to kuriosní stav. My začátečníci u lapin i v oboru chovatelství, dáváme rady. A slibujeme, že je budeme dávat i do budoucna. Ne že bychom se chtěli vytahovat, ale to je tak vnímáno, jako povinnost chovatele.

Pokud si to vezmu zpětně, Kolářovi byli tehdy v dost podobné situaci. Vždyť áčkový vrh, ze kterého Adak pocházel, měl v plemenné knize čísla kolem stovky. Ale co mohli, poradili. Navíc díky mushingu jsme byli v poměrně častém kontaktu až do našeho odchodu ke skautské činnosti. Leč neztratili jsme se a jsme stále v kontaktu.

S chovateli, od kterých jsme měli Clipa, jsme se viděli jednou, když jsme si pro něj přijeli. Dál se nikterak nezajímali o osudy štěněte. Dokonce ani nereagovali, když jsem jim po dvanácti letech oznámil jeho skon.

S Vraštilovými, od kterých jsme měli Cloudyho, jsme byli několik let v kontaktu. Vláďa jezdí závody na evropské úrovni, byl několikrát se psy i na severu. Majka, jeho žena, má Jack Russel teeriéry, s nimi tak lehce jezdí, nebo jezdila na koloběžce. Když jsem se snažil s Cloudym trénovat, bylo jasné, že na závodné trať se nevrátím. Nějaký čas se tedy zanášela myšlenkou, že si bude Cloudyho půjčovat a nějaký závod s ním odjede. Dokonce jsme si domluvili zkoušku. Sešli jsme se, již za tmy na Smědavě. Dohoda byla taková, že pojedou na Jizerku, Majka si osahá, jak se s Cloudym pracuje a vrátí se. Počasí nebylo úplně přívětivé. Mlhavo, trochu namrzlo, foukal vítr. Vláďa měl, už si to přesně nepamatuji, čtyři nebo pět malamutů. Domluvili jsme se tak, že on vyjede a Majka ho bude s odstupem nějakých pěti minut následovat. Vycházeli jsme z toho, že Cloudy bude následovat smečku a ona se tolik na běžkách nenadře. Vláďa vystartoval. Cloudyho jsme s Alenou drželi, protože by šel hned. Konečně jsme ho pustili. Majčino Áááááááááááá se poměně rychle ztratilo v mlhavé tmě. Předpokládali jsme, že máme tak hodinu čas. Jenže Majka byla zpět snad za čtvrt hodiny. Poměrně vyklepaná měla pocit, že jí šlo o život. Tím končil její sen o závodech a Cloudym. Posléze z ní vylezlo, že vypálil tak rychle, že, částečně i díky namrzlému povrchu a tedy minimálnímu tření, dojeli Vláďu snad za minutu. Rozpumpovaný Cloudy využil setkání, aby si popřál prímovou rvačku. Nějak ho odtáhla a vyrazila zpět. Za sebou slyšela, jak Vláďa ještě nějaký čas umravňoval peroucí se spřežení.

Vraštilovi byli ze Železnice, kde jim s jejich smečkou začalo být těsno, tak posléze koupili pozemek kdesi nad Hořicemi, my jsme se přesunuli do Petrovic a ztratili jsme se.

Dnes tu byl na oběd David s Barunkou. A měli s sebou Gufa. Zhruba půlročního retrívra. Dokud nebyla Maki gravidní, ráda si s ním hrála. Dávala mu trochu sodu a my jsme jí upozorňovali, že brzy bude Guf větší než ona a pak se to otočí. Prozatím byl Guf vždy na zahradě a dovnitř jsme ho nepouštěli. Dnes proběhl až do sednice. Nic malým nedělal, prohlížel si je skrz mříž ohrady, jednu chvíli si stoupnul do dvířek. Maki najednou vlítla do sednice a do Gufa, který je dnes skutečně vyšší než ona, se pustila. Mám pocit, že si uvědomovala, že je to vlastně kamarád, tak se trochu krotila. Myslím, že už vím, jak to vypadalo, když Šér chán naštval Rákšasí.

Štěňata se již blíží váhově ke dvěma kilogramům. Jejich hlasový projev sice dosud zní jak když nůž sklouzne po talíři (shodou okolností dnes byla Dášeňka v podání pana Högera), ale už umí pěkně zavrčet.

Jsou již aktivnější, procházejí se v ohradě, vylézají a vracejí se do pelechu. Zatím trochu problém mají s orientací. Jestliže sourozenec leží v cestě velice často ho spíš přelézají, než aby ho obešli. Takový Anajoka, když leží dva bráchové vedle sebe, mezi nimi projde jak ledoborec Krasin.

V ohradě mají polštář z Penny. Takový ten pejsek, kterému se buď suchým zipem stáhnou okraji a má tělíčko, nebo povolením je z něj placka. Mají ho před pelechem jako schůdek, protože zvenčí zatím mají problém se do pelechu vrátit. Jenže čas od času se zavrtají pod něj. Tehdy se pejsek začne vlnit jak živý, jak pod ním cestují.

Už začínají přicházet na to, že bráchovy (nebo sestřiny) nohy neslouží jen k jejich posunu. Dá se to fajnově požužlat. Taky sourozencovo ucho je príma hračka. Občas se pustí do pranice. Takové batolecí, nikterak nebezpečné. Třeba Ayluk ale držel bráchův zadeček a klepal hlavou, jak když se snaží zlomit vaz zajíci. Tu a tam si stoupnou před sebe a snaží se zakousnout jeden druhého. To si stoupnou proti sobě, otevřou tlamky a zaklesnou se jak filmové hvězdy při vášnivém polibku.

Den 27

Pravila má žena:" Hele, předevčírem večer, když už jsem upadala do kómatu, se mi zdálo, že sednicí zaznělo Jéžíši, neser do té misky. Zdálo se mi to ?"

Nezdálo se ti to, nezdálo. Naši drobečci již produkují pevná hovínka, která po nich Maki neuklízí. Ale ano počítali jsme s tím. I s tím, že jejich exkrementy budeme uklízet. Mimochodem, člověk se až diví, jak se takový velký smrad do tak malého štěňátka vejde. Naštěstí jsou to hovínka tuhá, jsou sebrat, aniž by se rozmazala po chlupaté vystýlce ohrady. Jak tak courají ohradou, občas se nahrbí, zvihnou ocásek a za chvíli můžeme jít pro papírovou utěrku.

Kromě kojení, do kterého se Maki, když už mají zuby nehrne tak nadšeně jako na začátku, dostávají kaši ze štěněcích granulí a mléka. To se nahrnou kolem misek a cpou si bříška. Jenže občas jim hrábne a projdou miskou. Tu k druhé, jestli tam to není lepší, nebo tak se protáhnout. Nedojedenou kaši necháme v miskách, protože se vždy najde někdo, kdo si po chvíli uvědomí, že je vlastně čas na něco menšího a jde si ještě trochu dát. Takhle se to sešlo, že Anajoka na své pouti pocítil střevní pnutí právě, když prošel miskou. Zdvihl ocásek a bylo

"Což nevíš, hlupče," povídá,

"což nevíš, hlupče," povídá,

"že osel barvu měnívá,

že osel barvu měnívá?

Ta změna se s ním stala,"

dí Marijánka malá,

"to změnilo našeho Martina,

když vez mě do mlýna

Nu změna s oslem Martinem se stala protože: co mlýnská kola klapala, s mlynářem ona žvatlala. Ale bylo to trochu jinak, protože vlci se z lesa sběhli a ti jí osla snědli. A protože Marijánka pro osla plakala, mlynář na nového jí osla dal aby neplakala, ta Marijánka malá, na nového jí osla dal, by jezdil do mlýna. To se zpívá v jednom ze Zpěvů sladké Francie, jak je kdysi přeložil pan Hanuš Jelínek.

U lapinek to nejde tak rychle. Ale barvu mění. To zas jo. Takový Anajoka se čím dál jeví, že by to na toho vlkouše mohl dotáhnut. Už nemá masku, která mi připomínala vlkodlaka, bílá není jen zespodu prosvítající, již se prosazuje více.

I Ayluk už není čistý černoušek, pálení na masce je zřetelnější. Nejmenší změny se zatím projevjí asi u Adaka. Ale nelze říci, že by se vůbec neměnil.

U červené holky se rozšiřují jasně bílé plochy, zatímco oranžová jde v masce do větší plochy pálení. Ještě zhruba týden máme do termínu, který jsme si dali na rozhodnutí, která z holek bude Ayko a která Ailin. Pořád vrtíme hlavou. Majitelé Ailin se ptali, jaké jsou kriteria, podle kterých se rozhodneme. Chcete je fakt znát? Tak to vám řeknu přesně. Nevím. To je čistě intuitivní záležitost. Jasně, exteriér není zanedbatelný, Jenže jak se rozhodnout, když jsou obě krásné. Ano temperament je taky důležitý. Červená si víc hraje, pere se s bráchy a dává jim docela sodu. To se zahlodne do srsti na břiše a třepe hlavou, jako by chtěla bráchovi urvat kus kožichu. V zápětí mu okusuje nohu a vrčí jako děsně zlej pejsek. Oranžová je podnikavá objevitelka. Jak jde někam odkráčet a něco prozkoumat, už je na forhontě a už tam běží.

Už také objevili, že podložky v ohradě lze uchopit do tlamky a potáhnout. Hele, ono se to pohnulo. Tak zatáhnu ještě. Pejsek, který slouží jako schůdek či polštář nebo prolézačka má ucho. To lze uchopit a pořádně s ním zacloumat, to taky vypadá na dobrou zábavu.

Dnes jsme je prvně vypustili z ohrady volně po sednici. Tři naráz se z radosti nahrbili a zdvihli ocásky. Pak už to jelo. Už dokonce zvládají popoběhnout. Tak šmejdili po celé sednici. Máma se na ně přišla podívat, pobíhala z jednoho konce místnosti na druhý, podle toho, kam malí výzkumníci mířili. Občas si k nim lehla, strkala do nich nosem, plácla je tlapou, oni na ni útočili, jako když se perou mezi sebou. Někdy se zastavila, tu někdo zaregistroval, že od mámina břicha stále ční mlékotvorné cecíky a přisál se. Ovšem když si takhle chtěli cucnout i další, to už pro Maki nebylo úplně žádoucí a chtěla popojít. Tedy nedovedu si představit, jak se při tom cítila, protože dva takhle na cecíku táhla skoro dva metry.

Croxy, to vám je zajímavá věc. Dá se okusovat, dá se postrkovat po podlaze, přelézat, prostě univerzální cvičení zařízení. To medvěd Anajoka si našel lepší zábavu. Vedle klece byl kbelík se sušeným mlékem. Byla mezi nimi mezera, ale ne jeho velikosti. Jenže kam s tím na Anajoku. Rozběh a bum, narval se do mezery. Kbelík je kulatý, takže mezera zprvu větší se do hloubky zužuje. Tak znovu rozběh a bum. Trvalo mu to, než pochopil, že je lépe hrdě odkráčet středem.

Jak už takhle malá štěňata zvládají divoké vrčení, to by se jeden až divil. Sice se perou skoro něžně, ale průvodní hlasové projevy jsou, jako by se navzájem vraždili.

Zítra jdeme pro druhé odčervení. Musíme s sebou vzít Ayluka. Dva tři dny si všímáme, že kýchá. Většinou po pití, takže to vypadalo, že hltá a jednak mu mléko nateče, jak říkávala moje babička, do koláčové dírky, jednak spolyká moc vzduchu a pak ho plyn v břiše tlačí a občas pobrekává. S dítětem bych si ještě poradil, ale u tohohle malého tvorečka nevím. Sice si říkám, že když si hraje, pere se se sourozenci a vahově prospívá, nemělo by to být vážné, ale raději ať ho vidí odborník. Tedy v našem případě odbornice.

Ač jsem rozeslal inserty na všechny strany, fotky se líbí, nikdo se neozývá, že by měl zájem o kluka. Tedy neznačila něco v tom smyslu jedna Norka, ale současně napsala, že je to velká vzdálenost, která by transakci velmi prodražila, takže nic. Trochu se obávám, co budeme dělat, pokud mám kluci zůstanou doma. Nesmím vytvářet špatný program, určitě si nový domov najdou.

Den 28

Maki dnes prvně celkem ošklivě vrčela na někoho z potomků. Alena jí dala kost, kterou si zahrabala na svém pelechu. Štěňata pouštíme již několikrát denně z ohrady. Dvě se zatoulala k Makininu pelechu a našla kost. Celkem rychle pochopila, že tentokrát se maminka skutečně naprdla. Jenže Maki usoudila, že kost je v nebezpečí a zahrabala ji ji mezi polštáře na gauči. Alena si připravuje gauč, protože jde pomalu spát. Musela tu kost najít.

Na druhou jsme byli objednáni na veterinu. Jednak pro odčervovadlo, jednak ukázat Ayluka. Chvílemi mi připomene doktora Gruntoráda z Postřižin, když mu Maryška špicla neředěný eukalyptový olejíček do nosu. Mimochodem, ve filmu vypadají nádvoří a vnitřní prostory poměrně velké. Ovšem ve skutečnosti je to děsný krcálek. Natolik, že scénu, kdy se paní správcová koupe, točili tak, že kamera byla na plošině vně budovy a scénu snímala oknem. Ayluk občas pláče, kýchá, klepe hlavou nebo začne běhat. Nu veterinářka přišla k závěru, na který jsme měli podezření i my. Aspirace. Naštěstí podle RTG není nález na plicích. Sice se v jedné projekci zdálo trochu zastření, ale bylo to v horním laloku, kam se aspirát nedostává, jednak to byla spíš sumace lopatky. Sumace je jedním z problémů popisu snímků. Trojrozměrný objekt je zplácnut do dvojrozměrného obrazu, takže se některé struktury překrývají.

Poslechový nález nevykazoval patologii, teplota se ale jevila hraniční. Tak přeci jen antibiotika. Co naděláme. Já s nimi nikdy neplýtval, vždy jsem byl pro takové tři dny počkat, protože v začátku si viroza i bakteriální infekce jsou podobné. Rodičům chvíli trvalo, než si na to zvykli, ale když jsem praxi zavřel a šel vařit čaj do čajovny, ještě po letech mne zastavovali na ulici a s láskou na to vzpomínali. Má nástupkyně vystřihla antibiotika hned, jak vstoupili do dveří ordinace.

Aspirací jsme si na oddělení užili. Pokud se dostalo děcko k nám, nějaká šance byla, ale bohužel řada jich dopadla špatně už doma a k nám se dostaly v okamžiku, když už se nedalo nic. Nevzpomínám na ně rád a dodnes si některé případy pamatuji, ač od nich uplynulo i víc než čtyřicet let.

Maki si se štěňaty hraje víc. Pere se s nimi. Tedy ony na ni útočí, někdy u toho vrčí jak starý pes, snaží se mámou cloumat. Zato ona jim chytne hlavu do tlamy a hned je klid. Taky se snaží zasahovat, když se po zvuku zdá, že se perou moc vážně.

Výběh po celé sednici se jim líbí. Nabízí se prostor nejrůznějších zábav. Už jen taková židle s trnožemi či jak se jmenují šprinclíky, kterí spojují nohy. To se nabízí k podlézání nebo přelézání, což, jak zajisté uznáte, je děsná sranda. A co třeba robotický vysavač, který je v koutě mezi myčkou a skříňkou na nádobí. Když se jednomu podaří ho nastartovat a on popojede, to je legrace.

Mrňouskové přijímají návštěvy. Pochopitelně nepustit k miminkům vnučku Barborku, která bydlí pět minut od nás, to v podstatě nešlo. Dnes se tu byli podívat sousedi s dvěma kluky, Barunčinými kamarády. Jeden je prvňák, druhý o fous mladší než Bára. Pochopitelně kluci byli ze štěňátek na větvi. Ale co kluci, maminka seděla na zemi nezi štěňaty a loužičkami, tatínek klečel a snažil se ňafáním komunikovat s mrňaty. Bodeť ne, štěnky jsou k sežrání.

Den 31

Říkal mi kdysi kdosi, že byl přítomen situace, kdy pes dogy nakryl maltézačku. Aby se dostal k dílu, ona vylezla na nějaký pařez či co. Problém byl, že ex post byli svázaní. Dokud nepustila, pes chodil a ona tloukla hlavou o zem. No dejme tomu.

Kupodivu se mi tato příhoda vybavuje, při některém kojení. Maki se už ke kojení moc nemá. Když vidím, jak má ohlodané cecíky, ani se nedivím. Když kojí chtěně, obvykle u toho v posledních dnech sedí. No dobře, miminka se tam nějak popasují a prostřídají, stejně pak dostanou kaši z granulí a mléka, tak pokud na některé zbyde míň od mámy, dotlačí se kaší. Mísu mají akorát, že se kolem všech šest vejde. Jenže pak je kojení neplánované. To když malé piraně jsou venku a hrají si. Občas se do rvačky zaberou festovně, takže je jde máma porovnat. Toho využijí druzí a šup na cecek. Tak tam tři čtyři visí, mlaskají a Maki je chvíli trpělivá. Jenže po chvíli už toho má dost a chce odejít. Jo holka, oni mají dobré sání a když se zakousnou zubisky, drží někdy jak helvétská víra. A tak Maki kráčí, mezi zadními se převaluje štěně zakouslé do cecíku a chvíli trvá, než odpadne.

Ležel jsem na peci a jak jsem se převaloval, spadla mi ruka dolů. Hned se do ní zakously tři malé tlamky plné drobných zoubků. Ještě to nejsou klasické jehličky, na to jsou malé a síla taky ještě není veliká, ale už je to znát. Na ruce to jde, protože obvykle nehlodají ty nejcitlivější oblasti. Ovšem když si některé chci pochovat, okamžitě začne ohlodávat mou řídkou bradku. Což to není tragédie. Horší je, kdy se vousy prožužlají k bradě a zakousnou se do té. No a vůbec je výživné, když se některé zakousne do kůže na straně krku. To je již docela bolestivé. Někdy ovšem místo ohlodávání olizují prsty nebo tváře. Je to nejen srandovní ale vpravdě něžné, když malými jazýčky šmejdí po kůži.

Většina již přeleze práh klece, takže nechceme-li vysloveně, aby byli v kleci, odtahujeme její konec, který přiléhá k peci. Tak se dostanou ven všechna mrňata. Já se nedivím, že jim je prostor klece již malý, přeci jen povyrostla a nejen že chodí, ale už běhají. Ano, občas trochu nemotorně, ale běhají ( Behá, on behá, volal Švandrlíkův major Terazky, když při fotbalovém zápase viděl běhajícího Kefalína. Ó cesty Boží a mých asociací jsou nevyzpytatelné)

Tím, že tráví hodně času mimo klec, nastalo několik problémů. Jsou chvíle, kdy nemůžeme chodit a jen se šouráme, abychom nešlápli na některé ze štěňat. Občas se na nohy sedícího seběhne hned několik mrňousů, jeden okusuje pantofle, druhý se chytí kalhot a snaží se je roztrhnout, třetí kouše lidskou nohu se stejným gustem, jako před chvílí žvýkal sourozencovu končetinu. Když Alena dnes vařila oběd, Adak se k ní přišoural a začal jí okusovat jeden, pak druhý kotník. Ne že by to bylo až tak bolestivé, ale muselo to ubírat pozornost. Hlídat plotnu, nezašlápnout štěně a nepolít ho omáčkou, to je výživné.

Další, co přináší jejich pobyt mimo klec jsou loužičky až louže. Šest štěňat jich dovede vyprodukovat. Člověk utře jednu a tři další jsou vedle. Utřeme, uklidíme mop, namočíme mop a jdeme utírat další. A tak zas a znovu, dokolečka. Občas se některé nahrbí, ocásek ztuhne zalomený a za chvilinku je mezi námi hovínko. Zejména ráno, když všechna vyběhnou z klece, je těch nadělení několik. Anajoka dnes chodil a trousil, jakoby se nemohl rozhodnout, kde bude pro jeho produkt lepší umístění.

Pochopitelně šmejdění po sednici je unaví. Tak prostě někde vytuhnou. Někdy je půlka sednice poseta tuhými těly jak saloon po přestřelce, někdy (a to je horší) vytvoří konvolut těl hned přede dveřmi. Jeden má potom problém do místnosti vstoupit.

Bude-li pěkně, začneme je brát ven. Alena našla na netu síťovou ohradu, já na ni navěsil nosné tyče a na horní zahradě jsem ji zkusmo naistaloval. Vzniklá ohrada má pětadvacet metrů, tak se tam mohou vyblbnout. Jen nevím, jestli ještě nevyhrabu z trávy borové šišky.

Alena dnes vyhrabala plyšového pinguina a dala jim ho na hraní. Zatím mají ruličky od toaletního hajzlpapíru, kobereček pod ušákem, koš s časopisy případně podložky v kleci. Ayluk ho našel a hrdě si ho odnesl stranou, kde mu důležitě žužlal křídlo. Posléze z té námahy usnul. Přišla Maki, pinguina nenápadně uchopila a pomalu, aby nevzbudila podezření, si ho odnesla do soukromého pelechu. Když tam za ní později štěňata šla na návštěvu, dost ošklivě vrčela.

Den 34

Dneska jsem vyhnal lapinky na pastvu. No dobře, ne na pastvu, ale na trávník. Již několik dní máme na zahradě nataženou síť, která ohraničuje nepravidelný výběh. Je to, pravda, hodně svažité, jako celý náš pozemek. Část výběhu je pod sosnou takže zastíněná, část na slunci. Pochopitelně jsem natáhl síť, ale nějak nedošlo na to, abych ji dole zakolíkoval.

Naložili jsme miminka do přepravky, kterou jsem kdysi ještě v Liberci opatřil kolečky. Alena mi pomohla přes práh a dojeli jsme k síti. A vypustili jsme je do výběhu. Jenže co čert nechtěl, Awan hned objevil, kudy se protáhnout pod sítí. A hned to předvedl. Alena čekala venku, takže ho rychle odchytla. Ale to už studoval, jestli má květiny v záhoně kvalitně zasazené. Honem jsem vytáhl kolíky a začal chytat dolní okraj sítě. Ještě několikrát se mu podařilo zmizet, než jsem měl přichycený celý spodní okraj. A pak už jsem jen hlídal.

Protože byl čas oběda, přinesla mi Alena toustový chleba, studené karbanátky a salát. Udělal jsem si tousty a sledoval miminka. Rozběhla se výběhem, honila se nahoru a dolů, prala se. A pak začala vadnout, takže došlo na transport domů. Štěňata byla tak utahaná, že se během transportu neprobudila.

Doma zatím Alena přestlala výběh a hlavně vytřela podlahu. I když jsme pokaždé stítrali loužičky, přeci v sednici začal být jistý zvláštní odér. Než měli klec uklizenou, začala se budit. Ale dostali kaši a zvadli.

Už se dokážou dobře prát. Kupodivu holky jsou dobří rváči. Dokážou u toho vrčet a nadávat jak staří rváči. Chytnou jeden druhého za kožich a cloumají sebou. Maki je z toho občas nervózní a jde je rozhánět, aby si neublížili.

Jak si zvykli, že mohou chodit po celé sednici, nechtějí do klece ani do na noc. Většinou je téměř ukecáme, ale nakonec začne Anajoka brečet, jak kdybychom ho chtěli dát do gulagu. Takže jim necháme otevřený jeden díl mříže. V noci, když jdeme krmit, je třeba setřít půl sednice. Je zajímavé, že mezi linku a kamna sice chodí, ale čůrají tam málo.

Inzeruji na internetu, na Lapiních stránkách, dal jsem inzeráty i na zahraniční stránky, na stránky psí inzerce. Všude spousty lajků, ale nikdo o naše kluky nemá zájem. Zuzce taky pořád zbývají tři. Holt lapiny nejsou módní plemeno. Tak ho z nich budeme muset udělat

Helena dala na Lapincoira.cz zprávu, že s Tonksem půjde na triatlon. Tak to chci vidět, jak pojede Tonks na kole. Nebo psi u kola jen běží a pak běží s páníčkem znovu? Budu se muset zeptat. Je fajn, že s ním stále běhá, i když chudák pes slepne. Panička s ním sportuje a pes má aktivitu jako dřív.

Popravdě nevím, jak na vodu reaguje Maki. Tady v okolí není voda, kam bychom s ní mohli jít a někam dál jsme se zatím nevypravili vzhledem k jejímu odporu k autu. Říkaly holky, že po graviditě by se to mohlo zlomit. Uvidíme.

Naši malamuti byli všichni tři vodomilové. Adak dokázal skočit v zimě do liberecké přehrady u vtoku, kde nebývá sliný led. Předníma tlapama si razil cestu jak ledoborec. Když to udělal prvně, vyděsil jsem se. Pochopitelně. Jenže vylezl, oklepal se a srstí se mu voda prakticky nedostala na kůži.

Eldorádo mívali na táboře. Ať jsme byli na Jizerském Fort Adamsonu nebo na jezeře Stříbrných volavek ( Dolanský rybník ve Stvolínkách), vždy byli s námi a vodu si užívali.

Na jezeře jsme vystřídali dvě tábořiště. Ondatří břeh a Hadí skálu. Ondatřák byl prakticky v úrovni hladiny. Však taky při posledním pobytu, kdy nám pršelo jak za potopy světa se rybník přišel podívat až na tábořiště. Tam Adak běhal volně, protože jsme byli na poloostrově a neměl kam zdrhnout. Tak běhal do vody podle potřeby a chuti. Když jsme odplouvali s pramicemi nebo na plachtách, plaval za námi a odvolat ho, aby zůstal na břehu nabylo snadné.

Tam jsme zažili kuriosní příhodu. Do tábora přišel na návštěvu labuťák. Capal průchodem skrz porost na břehu až na louku, kde stála naše tee pee. (Jak mně se stýská po spaní v týpku, to nedokážu vylíčit. To kruhové bydlení je prostě něco extra. Kdybychom mělu pozemek rovný, chtěl bych mít tee pee na zahradě. Ne nadarmo říkala etnografka a znalkyně indiánské kultury Gladys Laubin, že nejkrásnější pohled na hvězdnou oblohu je kouřovým otvorem tee pee.)

Adak byl na druhém konci tábořiště, asi padesát metrů o zmíněného průchodu. Modlil jsem se, aby si labuťáka nevšiml. Modlil jsem se špatně. Uviděl ho. Od tlap odlétly obláčky jak v kreslených groteskách pánů Hanny a Barbera. Na malamuta šel rychle do cvalu a vydržel v něm. Už jsem viděl průšvih, protože nemotorný labuťák na suchu nemůže těch pár metrů k vodě stihnout, než se Adak přiřítí. Stihl. Odrazil od břehu těsně před tím, než Adak dorazil. Několika záběry odplul na hlubší vodu a otočil se. Roztáhl křídla, a syčel. Pes vlétl sice do vody, ale okamžitě zbrzdil a stočil pohyb do strany. Jen tak se párkrát prošel v nehluboké vodě jakože nic, já se jen přišel podívat, dobrý, klidně si tu plavej, tak já zas jdu. A to jsem ho viděl v řadě rvaček s ovčouny či seveřáky, ale prohrát jsem ho neviděl.

Po vytopeném táboře jsme se přestěhovali na druhý břeh, Hadí skála byla asi tři metry nad hladinou a hlavně tam byl písek, takže i po průtrži se voda do dvaceti minut vsákla. Jako vodní skauti jsme na vodě trávili hodně času. Jednou z oblíbených her na lodi, byla Na malamuta. Protože tábory celého přístavu byly v stejném termínu a my jsme s vlčaty nedělali puťáky, dostali jsme na tábor závodní pramice. Ty mají na přídi plošinu. Na ni si stoupl pes, tři prámky vypluly a honily se po jezeře. Účelem bylo, dostat se k jiné lodi natolik blízko, že pes přeskočil z lodi do lodi. V nové lodi přeskakoval lavičky, aby se postavil na příď a čekal, až si bude zase moct skočit.

Den 39

Mrńata rostou jak z vody. Protože krmíme několikrát i v noci, střídáme se, kdo s nimi bude spát v sednici. Máme tam rozkládací gauč, který v některých dnech ani neskládáme. Já jsem spal na peci zabalený do svého ponča a deky, ale normální prošívaná deka je na noc jednodušší. Člověk se nemusí přebalovat po každém otočení. Štěnky už dosáhnou na gauč. To Maki, když jsme si ji přivezli, nezvládala. Tedy říká Alena, já si to nějak nevybavuji.

V sobotu měla mimina návštěvu. Přijela se podívat Bayleyho lidská smečka, jak vypadají jeho potomci. Tedy Martina a Kristiánem a jejich dvě dcery. Sakra, já si ani neuvědomil, že sice kdysi dávno, před třemi měsíci, nám je rodičové představili, ale copak mám ve svém věku takovou paměť. S nimi dobrý duch lapinek Jíťa.

Přijeli. A začalo velké nuňání, muchlání, učůrávání nad nádherou našich (a částečně i jejich) psíčích miminek. Částečně myslím, jako to říkám i u lidí. Na zázraku zrození je vždy nejdůležitější matka. Otec jen více méně trpěný subdodavatel genetického materiálu. Mateřství je pro mne jeden z největších zázraků. Pokud feministky chválu mateřství označují za projev maskulinního šovinismu a snahu zotročit ženu, nesouzním s nimi. Ano, chlap by měl ženě pomáhat seč může. Řeč, že chlap je živitel a žena roditelka v tomto kontextu je pitomost. Je to záležitost, na které se od začátku podílí oba a měli by se oba starat. Ovšem tvrzení, že je jedno, zda na mateřské bude otec či matka, je nesmysl. Dítě do dvou let potřebuje víc matku. Já, díky své obezitě a gynekomastii mám prsa, že mi je mohou mnohé ženy závidět a nenakojím, kdybych stokrát chtěl. (Kdysi manželka tehdejšího capo di tutti capi neboli hlavního kapitána vodních skautů ČR do mne začla vandrovat: "Jezevče, něco se sebou dělej, dyť máš kozy jak baba." Já paríroval:" Jo, když ženský prsa nenosej, tak to musíme zachraňovat my." Na to ona reagovala: "Já kráva si takhle naběhnu." Ona byla z těch méně přírodou obdařených

Vůbec u lidí nesnáším současný trend odsouvání mateřství do věku ke čtyřicítce. U psů a jiných chovných zvířat se snažíme, aby samice měly mladé v optimálním věku. Druh homo sapiens není pán tvorstva, ale biologický druh jako psi, kočky nebo antilopy v Serengetti. A jako u jiných druhů mládě potřebuje v začátku žití matku, je to stejné i u lidí. Lidská vajíčka mají, stejně jako u jiných druhů, dobu optimální pro početí. Čím později se vajíčko setká se spermií, tím víc se na něm projevuje škodlivý vliv prostředí a životního stylu. Moderní názor, že je vhodno rodit kolem čtyřicítky je naprosto absurdní, protože v té době se již organismus pomalu a jistě chystá na ukončení reprodukční činnosti. Než to jsem odbočil , jak už se mi občas stává. Tok mých asociací mne samotného dokáže překvapit, a to se sebou žiju už něco víc než sedm dekád.

Slečny Burdovy byly ze štěňat vedle. Zejména Anajoka byl objektem obdivu. Je fakt, že zprvu jsem z něj nebyl nadšen, ale zvykám si a zjišťuji, že se má cosi do sebe. Jak se zprvu zdál, že to bude jen takový zavalitý ňouma, není to pravda. Je to velký milovník svobody. Už jsem myslím zmiňoval, že nechce být v kleci ani na noc. Jenže i venku v síťovém výběhu brečí u sítě a chce ven. Když jsou v sednici, jakmile někdo otevře dveře do síně, už je tam Anajoka a šup, bere čáru. Vůbec je někdy problém vejít do sednice, protože štěnky velice rády leží namáčknuté na práh. Vstoupit a nezašlápnout některé z nich, současně chytat jedince, kteří prchají do sednice je složité. Na to, že je jim pět týdnů a běžně se batolí, dokážou najednou předvést zrychlení neuvěřitelné.

Mám rád ticho. Většinou si nepouštím ani rádio či televizi jako dnes obvyklý hlukový background. Tím, že Huttberk je stranou vesnice a hlavní silnice je kus od nás, je tu krásný klid, ticho, jen šumění větru v korunách stromů lesa na svahu Sokola. Jenže budu muset začít hlučet. Socializovat je třeba i zvukem. Lidi na návštěvu chodí, i cizí děcka si je už byla pohladit a pomuckat, ale Jíťa nás upozornila, že třeba zvykat i na hluk. Tak jo, no#

Den 41

Mám rád vtip a gag. A to i jsem-li obětí. Tedy někdy. Musí to být vtip nebo gag s nějakou úrovní. Pochopitelně jsem byl vlastní matkou poslán do krámu, abych jí přinesl za korunu semtele. Jsem totiž generace, která ještě zažila aktivní prožívání Apríla.

Kouzelný, pro mne, byl gag, když jsme po ukončení tradiční flotilové Jarní plavby s jedním bráškou pokračovali až do Turnova. Časný jarní den, voda ještě studená, ale břehy jezu v Dolánkách obležené slunícími se Turnováky. Přenesli jsme kanoe pod jez a naloďovali. Tehdy jsem sice byl robustní, ale bylo to těsně po konci musherského období, čili ještě ne otylý či obézní jako jsem nyní. Bráška na háčku byl obdobné konstituce. Usadil se a naloďil a byla řada na mně. Vstoupil jsem do lodi trochu excentricky. Bráška, aby loď vyvážil, ji nahnul směrem k proudnici. Já překročil snížený bort a zahučel jsem do té studené jarní vody. Seděl jsem po krk ve vodě a blesklo mi hlavou, jak to muselo vypadat ze břehu. Blb, který vsoupí do lodi a překročí ji a vstoupí do řeky. No to je přeci jak z němé grotesky. A začal jsem se smát. Tehdy když jsem se smál, jsem řval jak prorvaný. Víte co? Já tím ty lidi kolem natolik šokoval, že jsem se smál jediný.

Ovšem nejkouzelnější fór se stal, no bude to k padesáti rokům. Dodnes na něj s láskou vzpomínám. Bylo to někdy v pátém járu na fakultě. (Ale jo, neslangově v pátém ročníku). Vracel jsem se do po víkendu do Prahy. Z autobusu jsem vystupoval předposlední. Za mnou mladík cca mého věku. Na perónu mne oslovil: "Ahoj Ivane," Jeho vizáž mi nic neříkala. Vykročili jsme stejným směrem k zastávce tramvaje, kterí tehdy byla někde u Labutě. Ptal se jak se mám, jak se má Karel a Pepa. Každý nějakého Karla či Pepu známe, tak já povídal, vyprávěl. Dlouho trvalo, než jemu přijížděla tramvaj jako prvnímu. "Ty si na mě nepamatuješ, viď?" zeptal se najednou. "No víš, nějak si nemohu vzpomenout." " Nic si z toho nedělej, my se neznáme, ale ty máš na kufru visačku s adresou." Omlouval se, ale při představě, jak se musel královsky bavit, jsem spíš obdivoval jeho pohotovost, než bych se namíchnul.

Ovšem správně se ptá ten, kdo se diví, co tyhle příhody mají společného s lapinami. Hodně, milánci hodně. Jíťa mne upozornila na hlukově sterilní prostředí. To jsem již zmiňoval. No a možná si někdo všiml videa, které vložila na stránky má drahá. Sedím pod sosnou, v ruce aku přímořeznou pilu, z bezpečnostních důvodů bez založeného pilového plátku, a vrčím. No to přeci pro nezasvěceného opět musí být gag jak hrom. Proč ten blb pod sosnou vrčí štěňatům na pilu?

Potvory začínají být podnikavé. Že se perou a vrčí u toho jak smečka psů bojových plemen, no prosím. Že se vrhají na mámu za stejných hlasových projevů, prosím. Ať si užijí, Jenže jsem již zmiňoval, že dosáhnou na gauč. Na gauči je prostěradlo, které uklízíme jen před návštěvou. Chytit jeho cíp a pokusit se ho utrhnout, to je přeci nóbl zábava.

Netajím se svým vztahem k čaji. Mám jich tak pět šest druhů sypaných, které mi kamarád dodává v kilových baleních. Snídaně bez Assamu odpoledne bez keňského nebo Nilgiri, to není ono. I čínský Yunnan by se našel, z cejlonských třeba Keniworth nebi Dimbula, určitě Pu erh, zelený Chun me, občas nějaký Daarjeeling. I Yerba maté se najde, Ostfriesen, který se pije z misky s mlékem a kandovaným cukrem. Provozní dávku od každého mám v krabičkách v kredenci, kilovku v uzavíratelném pytli v krabici pod lavicí. Jestli si dnes Anajoka neustlal v té krabici na čajích.

Notes mám na stole a napájecí kabel běží od rozdvojky , která je na lavici. Chytat ten kabel, nebo kabel k nabíječce na telefon, to je vám děsná sranda. Páneček se vytahoval, jak má legraci rád a na nás se zlobí. Nad tím normální štěněcí rozum zůstává stát.

Teď tři leží kolem židle, na které sedím a okusují mi nohu.

Prozatím nemáme zájemce o kluky. Tedy ohlásili se tři. Z Norska, Holandska a Main US. Dáma z Main si nechala poslat rodokmeny rodičů. Před chvílí se ozvala, že v nich našla krev, kterou už ve svém chovu má, tak sorry. Norka a Holanďan se zajímali, odkud jsme. Mají to blbých 1300/904 km a zdá se jim to daleko. Musím něco vymyslet.

Den 44

Nevím, zda si pamatujete, nebo jste zažili, humoristický časopis Dikobraz. Byly v něm kreslené vtipy oblíbených i prorežimních autorů, s texty to bylo obdobné. Jednou z rubrik tam bylo Ze soudních síní a předsíní. Tam se objevovaly krátké citace z policejních a soudních protokolů, něco jako užívá ve svých vystoupeních písničkář a právník Ivo Jahelka. Třeba jak jeden chlípník vylezl na střechu kozího chlívku, aby pozoroval sprchující se zaměstnankyně (tuším) družstva. Prohnilá střecha chlívku jeho váhu nevydržela a on se propadl mezi kozy paní Dvořáčkové. Mně ale vytanul na mysli jiný příspěvek. Pojednával o jednom jistém, který se vracel z hospody se svými dvěma jezevčíky. Úplně si nepamatuji proč, snad ztratil či zapomněl klíče od branky, ale posléze vypovídal, že se rozhodl psy přehodit přes plot a pak přelézt za nimi. : " Když jsem přehazoval jedenáctého jezevčíka zaregistroval jsem, že se mi dírou v plotě vrací,"

Štěňátka jsou již velice pohyblivá. Přeběhnout sednici a vrhnout se mezi peroucí se sourozence je otázka chvilky. To celkem nic není. Ovšem když někdo, ať my nebo Maki, otevřeme dveře otevřeme dveře do síně, vyrazí jak jedno štěně. Zastavit ten živý příval je prakticky nemožné. Nohou možná člověk zastaví dvě a tři kolem něj proběhnout. Otočí se za nimi a proběhne zbytek. Horší je to v noci, kdy se rozespalý člověk vrací ze záchodu a za prahem leží štěňata jak na výřadu po honu. V okamžiku, kdy je překračujeme, se dají ti hadi do pohybu. Jak jsou v síni, nastane honička. Dvě chytnete, donesete ke dveřím, které otevřete a zbylá mrňata se jimi vyhrnou ven. Já už to řeším tak, že jich pár dám jedněmi dveřmi a zbytek dávám druhými. V těch stojí pojízdná klec na dříví. Dám štěně za bantamové kolo a než ho přeleze, hodím mu na hlavu sourozence. Nebojte, opatrně, abych jim neublížil.

Dnes se na štěňátka přijeli podívat Haunerovi. Rodina, která čekala, až se rozhodneme, kterou fenečku jim necháme. Původně jsme byli domluveni, že přijedou v pátek v podvečer a budou přes noc, opečeme buřta, pokecáme a v sobotu si udělají výlet. Jenže si na poslední chvíli vzpomněli, že dcerka má v ZUŠce nějaké taneční vystoupení, tak nic. Dnes si udělali výlet, navštívili Oybin tady za kopcem a přijeli se podívat.

Již tady byli asi pře třemi týdny, nyní přijeli již s vědomím, že jejich je Ailin. Přiznali se, že se jim taky líbí obě. A co hůř, část rodiny je pro jednu, druhá část pro druhou. Nu rozhodli jsme za ně. Když přijeli, byla u nás má nevlastní sestřička s manželem, kteří řešili nějaké rostlinky s Alenou. V naší poměrně velké sednici bylo najednou docela těsno. Sestra se švagrem odešli a nastalo veliké ňuňání, hlazení a hraní se štěňaty. Zejména dcerka si užívala, protože má dlouhé vlasy, které štěňata lákaly ke hraní. Nutno poznamenat, že slečna je docela trpělivá statečná, protože držela a ani moc neprotestovala.

I její bráškové se nechali okusovat jehličkovými zoubky, nechali po sobě tlapat malé tlapičky, váleli se s nimi po zemi. Co si budme povídat, tatínek taky poměrně záhy zaplul mezi štěňata a s potomky se snažil zapamatovat si jména a přiřazovat je k barevným obojkům. Maminka seděla kousek stranou a pozorovala svou rodinu. Ne že by se s mrňaty nepomazlila, ale ono se na ni moc nedostalo. Zviřátka byla obsazena ostatními členy rodiny. Když jsem je tak pozoroval, jak si hrají, jen tak jsem plácnul, že by si mohli vybrat ještě kluka. V pozdějších narážkách jsme se dostali až k tomu, že teda si mohou místo jedné holky vzít dva kluky. Popravdě jsme zvědaví, zda se návrh plácnutý v legraci ujme, nebo zvítězí racio. Abych byl upřímný, i v profesi jsem mnoho rozhodnutí udělal na základě intuice a ne množství vstřebaných teoretických vědomostí.

Rozesílám inzeráty na všechny strany. Jsou v několika inzertních portálech, týkajících se zvířat, dávám je na internet, Bazoš, našel jsem německý inzertní portál, kam jsem za pomoci své chabé němčiny vložil informaci, že tady čtyři kluci hledají domov. Dal jsem ho na dvě zahraniční stránky, kam jsem dal anglický i německý text. Snažil jsem se inzerovat i v Polsku, jenže tam chtěly stránky, abych si zvolil wojwodstwo a že pak bude automaticky vložena zeměpisná délka a šířka. Tak jsem si zjistil tyto údaje pro Petrovice, zadal je a nebyly akceptovány. Jsou to nervy.

Den 47

Od okamžiku, kdy jsme byli tehdejším ředitelem špitálu násilím donuceni k privtizaci tvrdím nahlas, že největší nepřátelé českého zdravotnictví jsou zdravotní pojišťovny v čele s VZP. Ta, v době, kdy byla jediná se k nám chovala hůř než komunisti. Chraň příroda, že bych chtěl adorovat komouše. Ty miluju jak intertrigo v tříslech. Ale nás si nedovolili poslat do kotelny. Jasně, z oddělení na obvod na kraji města, do zapadlé díry ve Frýdlantském výběžku, kde se i lišky bojí dávat dobrou noc. Ale zůstali jsme u profese a měli své jisté za odpracovaný čas. VZP nám klidně sdělila, že do odvolání nám proplatí 10-20% vyfakturované částky a zbytek doplatí za půl roku. Jedna pojišťovna mi napsala, že oni neuznávají splatnost faktury kratší, než čtyři měsíce. Bude-li uvedena splatnost kratší, je to důvod k odmítnutí.

Jednou nám poslali návrh na změnu smlouvy. To byl trochu úspěch, obvykle nám strčili změnu, když jsme přinesli vyúčtování a na chodbě zástup chvátajících kolegů. Jednou jsem se vzepřel, že chci smlouvu domů, abych si ji přečetl. Právník VZP se usmál: "Ale vezměte si ji doktore domů, vezměte. A naučte se ji třeba nazpaměť. To je tak vše, protože my na ní nezměníme ani čárku ve větě." Bylo to pro nás, pochopitelně, opět nevýhodné. Tak jsme se sešli dětští i dospělí praktici, zanadávali jsme si a domluvili jsme se, že tu změnu nepodepíšeme.

Do týdne jsme byli s Alenou a dvěma, třemi rebely jediní, kdo to neměl podepsané.

Posílám internetem fotky a anonce, že čtyři kluci plemene Lapinkoira hledají nový domov. Píšu na Bazoš, Bazar, dvě stránky zahraniční, psal jsem inzeráty v němčině i angličtině. Však taky se ozvala dáma až z Main US, ale po prostudování rodokmenu zjistila, že tuhle krev už ve svém chovu má, tak sorry, sir.

Českým zájemcům říkám ano, cena je jaká je, není nejmenší, ale prostě je to cena doporučená klubem, vychází z nákladů na odchov, takže si nemůžu dovolit jít pod ni. A vezmeme-li cenu štěňat bez průkazu původu, tak není tak dramatická. Vezmeme-li v potaz, že registrovaný chovatel ručí za kvalitu rodičů, cítí povinnost se svým odchovům dále věnovat, dát radu, je-li schopen (já jsem schopen ji sehnat, abych ji mohl dát).

Říkám o sobě, že jsem oldtimer. Podám-li na stvrzení dohody ruku, můj protějšek nepotřebuje notářsky potvrzený papír. I když na to často dojedu. Letos se sešla naráz řada vrhů. Štěňat jen za jaro je tolik, jako jindy za celý rok. Žil jsem v naivní víře, že kolem lapin je soudržná pospolitost. Tak jo, zas mistake. Jsou mezi námi tací, kteří, jen aby oni, šli pod cenu. Mám rád lidi, ke kterým se mohu otočit zády, i když mají v ruce nůž. Zato nemám v oblibě takové, ke kterým se nesmím otočit zády, ani když mají prázdné ruce. Vůle jejich, oni si to musí srovnat se svým svědomím. Já ale, pokud se mne někdo zeptá, řeknu svůj názor tak jak jsem zvyklý (Jsem vodní drak. Hlava v oblacích, čelem proti zdi, myslí-li si že je někdo svině, těžko změní názor, řekne, co považuje za pravdu, aniž by bral v potaz, že může ublížit.)

Chci věřit, že těch slušných je mezi námi pořád většina

Den 50

Alena mi nese telefon. Pokynu hlavou jako Kdo? Pokrčí rameny jako co já vím?

Já: Brabec

XY: Co je to ten lapinkoira?

Já: (třeštím zraky) No to je psí plemeno.

XY: Jak sou velký?

Já: Jsou to štěňata.

XY: Ale jak sou velký?

Já: (stále třeštím) Jak jsem psal v tom inzerátu....

XY: Já žádnej inzerát nečet.

Já: Aha, tak to jo. Narodili se 4.4.

XY: Jak vyrostou?

Já: Pes 49 cm +-3, fena 44 cm +-3.

XY: Tak malý? Já potřebuju velkýho psa.

Já: Neřekl bych malý, střední plemeno.

XY: Já ale potřebuju velkýho psa na hlídání.

Já: Jestli potřebujete hlídače, tak nehledejte mezi seveřáky.

XY: Já potřebuju velkýho hlídače, tady kolem je plno Ukrajinců.

Já : Teda mne okradli spíš Češi.

XY: Tak se přiďte podívat sem, samej Ukrajinec. Já měl tibetskou dogu. Tak si koupim zas tibetskou dodu.

Já: (adrenalin mi cáká ušima) Hlavně si zvažte, zda potřebujete zlého hlídače, nebo přeléčit mindrák.

XY: Di do piči, čuráku.

Obracím se k Aleně: "Už podle hlasu bych soudil, že to nebude duševní atlet." "Taky jsem měla dojem, že naše štěňata mají vyšší IQ.

Když jsem se zmiňoval o protokolu s jezevčíky, usoudil jsem (no dobře, líně jsem o tom uvažoval, tlačil mne do toho náš David), že do dveří dám nějakou překážku. Jako ve všech starých chalupách máme vysoké prahy. NA to jsem předevčírem vrazil jeden kus zrušené plovoucí podlahy, Cca 21 cm. S mými bolavými koleny mám problém ji překročit. Hadi potvorný překážku přelezli hned první den. To zas máme dveře zdolávat pomocí štaflí, jako když nám dělali loni nové podlahy a ze síně a sednice vyvezli materiál půl metru do hloubky?

Dnes se mrňata svezla autem. Všechna. Byli jsme očkovat, čipovat, klukům jsem nechal osahat kouličky, protože u chlapečků jsem je nahmátl i v novorozeneckém věku. Jejich. U štěňat ani omylem. Je to v pohodě, mají je všichni. Bavili jsme se s naší sympatickou veterinářkou a sestřičkou, probrali jsme, že nemáme odbyt na kluky, někdo že šel s cenou dolů. Sestřička (malamutářka) mne porazila, když říkala, že cena štěněta malamuta v době covidu vyletěla na sto dvacet tisíc a byla prý čekačka a rok. Gott der gerechte, kam jsme se to dostali.

Očkování štěnky snesly obecně dobře. U čipů jsem byl vyděšený, protože hned první Adak po vpichu brečel jak malý. Ale ostatní buď ani nekvikli, nebo jen pobrekli a dost. Hlavně, že to máme za sebou, teď sestřička vystaví pasy (pasy, ne pussy secundum Zeman) a zájemci se mohou hrnout. No jo, jak jsem starej, tak jsem naivní.

Nebyl jsem v životě moc poslušný. Kromě manželky jsem poslouchal málokoho. Kupodivu Jíťu posloucháme oba. Já vrčel pod sosnou na akupilu, Alena mne přiměla přesunout ohradu pro štěňata k chalupě. Na Jítino doporučení. Přesunuli jsme, postavili jsme a já odjel do Liberce pro kamarády, kteří přijeli na návštěvu. S nimi jsme projeli kus našeho okolí a když jsme se vrátili, oznámila mi Alena suše, že ohrada je blbě postavená. Ve chvíli, kdy tu byl servisák na čističku vody, všech šest živlů přelezlo síť a rozprchlo se po celé zahradě. Ač malí, jsou sakra čilí.

Den 54

Včera jsme byli v Novém Boru v divadle. To nemá svůj soubor, ale uvádí zájezdová představení jiných divadel.Tentokrát to bylo divadlo Kalich.

V šedesátých vznikly dvě geniální mystifikace, z kterých přežil Jára Cimrman. Ta druhá, zapomenutý národ Krhůtů, zapadla. Přesněji ji zná málokdo. Národ Krhůtů sdílel s Čechy tu naši kotlinu, byl Čechy převálcován a uveden v zapomnění. Základní prací na krhůtské téma byla Krhůtská kronika. Ta popisovala jejich život, napravovala některé mýty kmene Čechů (Šemík neběžel k Neumětelům hlavně proto, že nebyl kůň ale jistý chemik, který posléze v místě soutoku čtyř řek našel optimální poměr jejich vody a začal z ní vařit pivo. Řeka Radbůza nese jméno na památku toho, že Šemík/chemik své spoluracovníky rád buzereoval.) Když jsem v době studií půjčil tuto kroniku kamarádovi konzervatoristovi, otevřel ji, pohlédl na stránku a začal se poněkud nekulturně smát. První věta, kterou přečetl zněla: " Kde ses tak zesral, bratře?" ( Dotyčný po prožití denaturáku sice oslepl, ale prozřel a stal se věrozvěstem boha Lomikela).

Přesně tato věta mne napadla po návratu z kulturního zážitku. Sednice, nebyla jen počůrána, byla, no jak to říci a nebýt expresivni? Pokakaná je nemístný eufemismus. Dobře, byla plna štěněcích exkrementů. Celkový dojem byl úchvatný. Dveře, které se otevírají do síně, se v okamžiku, kdy jsem se dotkl kliky, vyvalily puchem. Kromě, jak říkáme, popisujeme-li životní funkce pacienta, stolice tuhé, formované, jsme zjistili, že nové startovací granule nebudou to pravé ořechové. Některé ze štěňátek mělo průjem. Co průjem to byla přímo (však víte, co mám na mysli). Sednice zabírá podstatnou část přízemí chalupy. Má tedy okna do tří světových stran. Teprve po otevření jednoho okna na každé straně začal průvan trochu tím puchem hýbat.

Alena sbírala po známých a kamarádech staré textilie. Ty jsme nastříhali a natrhali zhruba na velikost kapesníku a užíváme je ke sběru produktů štěněcího metabolismu. Tak včera na to padl téměř celý lajntuch neboli prostěradlo.

Když jsme tu pohromu poklidili, chtělo se mi citovat jednoho libereckého kunsthistorika. Jako student jsem byl co brigádník na archeologických vykopávkách v místě dnešní josefodolské přehrady. Něco jsme tam bujaře slavili kolem ohně. Dotyčný ráno vylezl z auta, ve kterém spal, chytil se za hlavu a se slovy : "To zas dostala kultůra na prdel", si poblil kolo vozu. Skutečně jsme měli excelentní pointu divadelní komedie.

I jinak je s našimi broučky zábava. Uhlídat, aby nekradli podsedáky ze židlí, nehlodali koaxiál k televizi, nechtěli přehryzat kabel k rozdvojce, strhnout za napájecí kabel laptop, rozhryzat pytle se zásobou čajů, prchnout v okamžiku, kdy se hnou dveře, aby nežužlali, nekousali, netrhali papírové krabice, ve kterých Alena skladuje zmiňované látky, neokusovali skříň a nohy židlí a nevymýšleli tisíc a jednu lumpárnu, to je dílo.

Zjistili třeba, že je děsná sranda se sápat venku na síť, která jim ohraničuje výběh. Když ji shrnou pod sebe natolik, že dosáhnou na její horní okrajem napětí sítě přemůže jejich sílu a vymrští je vzad. Skulí se po svahu a jdou na to znovu.

Maki dodnes nemá ráda auto. Tedy takhle, pokud ji nechytneme a bez ohledu na občanská práva lapinek ji do auta nedonesu, do něj nevleze. Proto jsme Ayko dnes vzali na výlet, aby si zvykala. Jeli jsme kousek, jen do Jablonného, vyzvednout vnučku ze školky a pak ještě do lékárny. Alena si myslí, že jí to nějak zásadně vadilo. Mně to nepřišlo, protože když jsme stáli u školky a čekali až Barunku přivede, seděla mi Ayko na klíně a nijak neprotestovala. Ale určitě si výlet zopakujeme. Chystám se, že vezmeme na projížďku i Aylin, která půjde z domu nejdřív. Ta to nebude mít tak dramatické, jen nějakých sto dvacet kilometrů. To Anayoka, jak to vypadá, pojede nejdřív stovku na letiště, pak se proletí letadlem, načež nevíme kolik kilometrů v autě. Trénovat to éro s ním tedy nebudu. Je to s podivem. Zatím kromě zájemců, kteří se zeptají na cenu a pak ani nepoděkují, že jsme jim ji sdělili, se ozývají zájemci, kteří posléze couvnou kvůli vzdálenosti. Dvakrát třináct set kilometrů, jednou devět set. No pak tedy to zámoří, kde zas vadila krevní linie, kterou chovatelka ve svém chovu již měla.

Tak jo, jdu si zas pro uklízecí hadříky, abych posbíral jejich produkty, nasypu jim do mísy granule a půjdu spát.

Den 63

Otevřu dveře do sednice a mám pocit, jaký asi měl hrázný na desenské přehradě 18.9,1916 v 16. 40. To právě hráz definitivně praskla a voda se vyvalila ven. Zastavit příval, valící se osmnáctimetrovou dírou, bylo možné asi jako zastavit šest lapiních mrňat, která se vyřinula dveřmi do síně.

Ten kus plovoučky, který šprajcujeme do dveří je již na bocích ošoupaný, takže vlastně drží spíš silou vůle. Porazit ho zvládne jedno štěně, natož soustředěný útok všech šesti. Alena, vstupujíc do sednice, provolává :" Všichni spátky do ohrádky/pohádky." Jak kdy. Já je sice taky oslovím, ale mou specialitou je práce nohou. Rozhrnuji je na všechny strany, čímž jim (většinou) zabráním přesunu z místnosti do místnosti. Ovšem jak jednou vyrazí, dostat je zpět, je hrozná práce. Dvěře ze síně za chalupu máme kryté závěsem, který má izolovat. Zalézt pod něj, je ale žůžo sranda. Stejně jako proklouznout do chodbičky ke sklípku. Tam sice není závěs, pod který se lze schovat, zato tam jsou poličky na nejrůznější pochutiny včetně kartonů s mlékem. Pod ty poličky zaplout, taky moc príma. A co teprve, když lidi nezavřou dveře do koupelny. Tahat se o hajzlštětku, děsná sranda. Ta mrňata už nejsou úplně mrňata, takže Ayluk se rozhodl prozkoumat sušičku zevnitř.

Zdá se, že jsou čipernější, než byla máma. Ta se na schody do patra vydala, když už tu nějaký čas byla. Taková Ayko se na schody vydala minulý týden. Je to s nimi sranda.

Znáte, co dokáže dítě s plechovým bubínkem? Fajn, máte tedy představu, co dokážou štěňata s tubou od jakýchsi čipsů, která má plechové dno, na podlahové dlažbě. Taky dobrý rachot. A to vůbec nemluvím o hrách na kousanou, kdy se rvou jak dospělí psi, řvou na sebe jak smečka lvů, občas některý trýzněný sourozenec bolestí ječí. A to toho se je Maki občas snaží vychovávat a řve jak driltrainer od mariňáků. Sice mám arteficiální uši, ale v poslední době si je nenasazuji a velebím blahoslavený pokles sluchu.

Pokud to jde, vyženeme je do venkovního výběhu. Záhon ve stráni zdola ohraničuje trám jak hrom. Sotva ho zvládnu. Už je pod ním nora, že se do ní vejdou dvě skoro celá štěňata. Pod sosnou odkopaly ty bestie notný kus svahu, odkryly pískovcový kvádr a hotoví si noru mezi kořeny stromu.

Anayoka se učí francouzská slovíčka. Půjde do města Gap kdesi mezi Lyonem a Marseille. Tam někam, kde se Marcel Pagnol ptal Jak voní tymián a jak chutnají Tři mentolová lízátka. Tuhle část Provence jsem nenavštívíl. No myslím, že ho pojedeme navštívit.

Ailin půjde do Nového Strašecí. A to už pozítří. Noví pánové se tu byli podívat již dvakrát a těší se na ni. Bude mít n hraní tři děti, takže bude mít koho kousat, škrábat, hlodat mu papuče a učebnice

Je s podivem, že na kluky byl zájem hlavně ze zahraničí. Mohli jít za moře do Main, ovšem dáma

po prostudování rodokmenu zjistila, že tuhle krev má ve svém chovu. Pak se ozvali ze Severní Karolíny a Illinois. Ovšem těm se posléze zdál transport přes oceán daleký. Pak tu byl Holanďan, Norka a Britové ze Southportu. Opět to skončilo na vzdálenosti. A poslední Švédka z Uppsaly má podle rodokmenu krev našich štěňátek rovněž v chovu. Na inzeráty v Anonci se ozvala dáma z Teplic, že se dočetla, že věnujeme štěně. No jako pokus dobrý, ale odpověď cituje závěr Krylovy Písně neznámého vojína. Na Webfor dog nereagoval nikdo, na Bazoš a podobné stránky v podstatě taky nikdo. Kuriosní bylo, že nejvíc reakcí přišlo ze stránek primárně určených pro Šluknovsko. Bohužel jsem nedocenil sociální skladbu obyvatelstva. V této oblasti, kam posléze sestěhovali obchodníci s chudobou jedince sociálně slabší minority, jsem od okamžiku, kdy jsem si své faux pas uvědomil, nečekal žádnou hitparádu. Odpovídal jsem na dotazy, ač jsem podle jména tušil, že cena bude pro tazatele nehorázná. A hle, dva zájemci se chtějí přijet podívat, ač znají cenu. Nu, nechme se překvapit.

Byla se na štěnky podívat kamarádka se dvěma synky. Nenápadně jsem ji poňoukal, ať si jednoho či dva vybere. Ale prý by to manžel nerozdýchal. Ach jo, kdyby se jí alespoň povedlo ho přivézt na okuk, třeba by se do nich zakoukal

Den 67

Otevřel jsem zadní dveře do zádveří a zavolal : " Vlky, vlky". Kolem nohou se mi prohnala již onehdy zmiňovaná přílivová vlna. Naštěstí jsem zavřel přední dveře do zádveří, takže se ta vlna stočila a vrazila do síně. Tam jsem ovšem zapomněl misku s Makiními granulemi. Okamžitě zmizela pod štěňaty. Vydobýt tu misku zpod hordy lapiňátek značilo rozehnat je jak demonstraci.

Tento obrat mi pochopitelně okamžitě vybavil mladšího bráchu kolegy, se kterým jsem nějaký čas bydlel na koleji. Kluci byli synci tátových kamarádů ze špitálu, takže jsme se znali od dětství. Petr, ten mladší, přinesl jednou poznámku v žákovské : " O přestávce byl přistižen, jak stojí na okně v chlapeckých toaletách, z výšky močí na peroucí se spolužáky a při tom křičí: Takhle se na Západě rozhánějí demonstranti."

Mám problém je spočítat. Měl jsem již grif, že jsem stádo pohledem rozdělil na dvě trojice a tudíž nemusel v tom hemžení počítat do šesti. Jenže teď je jich pět a mně pořád jeden chybí. To se to blbě počítá.

Ailin nás předevčírem opustila. No ne, že by nás opustila odchodem do psíčího nebe? To ne. Ale změnila bydliště. Teď bydlí v Novém Strašecí (znám to jako Nové Bububu, byl jsem vyveden z omylu, že je to New Bubu). Má velkou zahradu, nemusí se o mazlily dělit se sourozenci a má jich hned o tři víc. Ivana a Zdenda sice mají nějaké představy, leč je otázka, jak dlouho jim ty představy vydrží. Protože je s bráchou Adakem spíš po mámě Maki, sázím spíš na ni. Jsem rád, že šla právě tam. Vždy jsem dal na první dojem a když se prvně přijeli podívat, hned mne napadlo, že tady se bude mít dobře. Tak ať přináší svým novým lidem hodně radosti, od nich se jí té radosti určitě dostane.

Maki, ač není v tom směru cvičena, se projevila jako honácký pes. Štěnky dnes našly slabé místo ohrady a vzaly čáru. Já zrovna smolil další z inzerátů, když Alena vyběhla ven s telefonem v ruce. Míváme tu blbý signál a třeba když mi volá Jíťa hlásí mě operátor jako nedostupného a ona se mi neobjeví ani mezi zmeškanými hovory. No a najednou jsem slyšel, že mne zvenčí volá, že má na uchu Jíťu a něco se stalo. Vyběhl jsem ven a servus Amálko, pět štěňat rejdilo po horní zahradě. Maki byla naopak v té době na dolní zahradě. Kdo u nás nebyl, máme na důchod pozemek na svahu slušného kopce. Naštěstí se některé ze štěňat ozvalo. V Maki se probudila máma a letěla se podívat, co se děje. Lehce zrekognoskovala terén a kromě mámy se v ní probudily epigenetické vzpomínky na tundru. Já čuměl jak puk (dámy prominou). Ona ty potvory mrňavé, rozprchlé po celé horní zahradě, sehnala do houfu jak stádo sobů a hnala je ke mně. Na mu duši, napsí uši, na kočičí svědomí, ona je hnala jak stádo.

Ayko měla dnes premiéru. Byla na louce za plotem. Nebojte, neutekla. Měl jsem Maki na stopovačce a Ayko jsem vynesl. Prvně běhala v trávě vyšší než je sama, vyšli jsme nad horní konec zahrady, kde je na louce tráva jen nizoučká. Většinou se držela kousek od mámy, ale párkrát se pustila na vlastní výpravu. To pochopitelně končilo zásahem matky, která jí dlouhé lajdání odmítala trpět. Vezmu takhle i kluky, ať si to vyzkouší.

Den 75

Popravdě se skoro nic neděje. Tedy neděje. Trávím hodně času u počítače, hledám naše i zahraniční inzertní stránky, kam bych mohl dát informaci, že máme nejkrásnější štěňata lapin. Různé modifikace Bazoše mne dodnes překvapují. Sice říkají, že nepodporují množírny, inzerci od chovné stanice mažou. Ale některé regionální to berou. Jako ty pro Šluknovsko. Tamodtud jsem měl hodně dotazů na cenu. Ovšem již podle jména tazatelů mi bylo jasné, že cena je mimo jejich možnosti či ochotu platit za štěně.

Zajímavý případ je jistý Nik van Kepmten. Holanďan. Projevil zájem po jednom z prvních oznámení na mezinárodních stránkách pro lidi kolem lapin. Vyměnili jsme si něco řádků v messengeru a když zjistil, že bydlíme v Čechách, hodil zpětný chod, neb je to od jeho rodného Neederlandu daleko. V té době se zajímala i jedna Norka. A taky problém vzdálenosti. Tak jim nabízím, že když si vyberou každý jedno štěně, může Nik dovézt obě do Holandska a ona si může dojet k němu. Tím se o cestu Čechy- Holandsko šábnou a mají to lacinější. Dobře, nebrali to. Tak jsem se ho zeptal, zda chce chovat nebo kamaráda. Odpověděl, že chovat nechce, chce jen kamaráda. Fajn, mám pro Vás spešl nabídku. Jeden má podkus. Podle veterinářky se to může do roka a půl, dvou let srovnat růstem obličejového skeletu. Ale protože to nelze zaručit, jdeme u něj s cenou zásadně dolů. Je tu reálné riziko, že nebude jednou uchovněn. Dále neodpovídal. Jenže po pár týdnech znovu projevil zájem. Poslal jsem mu informace. A ticho po pěšině. Před pár dny psala v komentáři na oněch cizozemských stránkách nějaká dáma a chtěla informace. Vylezlo z ní, že se ptá jménem někoho, komu jsme neodpověděli. Halt, co to je za blbost, já odpovídám i když se někdo jmenuje Dudžo. Tak jsem vznesl dotaz a ano, je to onen Nik van Kempten. A pokračuje korespondence v zastoupení. Tak já nevím.

Odešel nám bojler, který máme v sednici. Instalatér přijel ochotně (nějaký čas jsem mu rovnal záda a s Alenou jsme ho s problémem, který podceňoval, dotlačili na chirurgii). On ale i jinak je velice šikovný a ochotný. Bojler je na výměnu. Jak dlouho ho máme? Cca čtyři pět roků? Divné. Dražice jsou přeci solidní výrobce a dávají dlouhou záruku. No je to na výměnu, koukne a dá vědět. To nám vrtalo hlavou. I zavolal jsem jinému, který nám bojler před lety instaloval. Jo, přijede se podívat. Záručák? Určitě nám ho dával, on ho nemá. Přijede příští víkend, protože toho má moc. Prý máme štěňátka, mohl by přijet s dcerkou? Určitě by se ráda podívala a pohladila. No jasně, není problém. A když o tom mluví, nechce štěně? Ne ne, on by jo, ale manželka by nechtěla. Přijeli všichni tři. Manželka s dvouletou dcerou se muckaly s mrňaty, tatínek prohlížel bojler. Podle záručáku, který jsme našli, je ještě záruka. Vezme ho s sebou, dodá výrobci k posouzení a pak se uvidí. Vynesl přístroj ven, aby vytekl. Bojler vytékal pomalu. Hodně pomalu. Rodina jihla. Hodně rychle. My bychom rádi, ale bydlíme u manželčiných rodičů. Chtěli jsme stavět, pozemek máme, covid do toho hodil vidle. Teprve budeme a bude to trvat nějaké dva roky, snad potom. No možná bychom mohli promluvit s rodiči, uvidíme. A třeba brácha by taky, že by vyrůstali spolu, no dáme řeč.

Bojler vytekl, odvezu do výrobci a ozvu se, na shledanou. Asi za hodinu jsme zjistili, že záručák zůstal v sednici. Vytočil jsem číslo. A jejej, no to je problém, tak já si pro něj zítra přijedu. Přijeli všichni tři. Opět velké jihnutí. No jo, my jsme se rozhodli. Tohohle. Awana. Ten k nám včera přišel jako první. Rodiče tedy nejsou nadšeni, ale oni si zvyknou. Brácha nechce, ale až uvidí tu kuličku, on povolí.

Vybrali si Awana. Jak už jsem uváděl, Adak, Ayko, Awan byli tři malamutí bráchové z jednoho vrhu, kteří skončili v Liberci. Tehdy jsme měli v nájmu hájenku na Kristiánově, jizerskohorské samotě. Když jsme si Adaka přivezli, hned první víkend jsme jeli nahoru. A v sobotu jsme šli do míst, kde je nyní Josefodolská přehrada, kam jsme chodili na borůvky. Sbírali jsme a kousek vedle po cestě šli dva kamarádi. Ti jezdili do srubu na Blatném rybníce. Viděli malého Adaka, prý přijďte večer na Blata a vemte ho s sebou. Tak jsme nechali synky v hlídání babičky a dědy, kteří taky přijeli na víkend, a vyrazili jsme. Byli jsme tam asi hodinu a zvedali jsme se k odchodu. Kamarád Sandy, který dlouhá léta manželce a dceři říkal, že pes nikdy, se ke mně přitočil. Myslíš, že by měli ještě jedno štěně volné? No můžeme zítra zajet k hajnému a brnknout Kolářům. Tak se dostal do Liberce třetí malamut v pořadí. Awan.

Den 77

Moje máma měla župan. Jednou si na něj přišila nové knoflíky. Nějaké extra parádní. Nejparádnější na nich pro mne bylo, že se blbě přišívaly. Však taky mámě jejich přišívání zabralo celý večer. Druhý den jsem slyšel mámu hovořit poměrně bezprostředně. Zazněla i slova, která běžně neužívala. Hakim, erdél o kterém jsem již vyprávěl, župan našel. Evidentně nesouzněl s máminým vkusem a knoflíky odstranil. Tedy ze županu, jinak je vyplivl na jednu hromádku. Ale pozor! Proti županu nic neměl, takže překousl jen nitě, aniž by poškodil či ožužlal látku.

To když jsem přišel ráno do sednice, napadlo mne, že bych štěndy mohl umlátit kladivem a zahrabat za plotem. Sednice vypadala skoro jako kdyby v ní protiteroristická jednotka pacifikovala bránícího se teroristu.

Nerozbalené balení kineziotapu, který jsem si koupil a svá atrotická kolena se jim zdálo podezřelé. Tak ho rozbalili, jestli neukrývá nějaký kontraband. Z auta jsem si přinesl cédéčka. Při řízení poslouchám nejraději mluvené slovo, V poslední době jsem sjížděl Poslední aristokratku, všech šest knih. Tak si je půjčili, včetně Velké vlakové loupeže. Aristokratku a palbu lásky si holt můžeme koupit znovu. Tuhle si již nepřehrajeme. Od veterinářky jsme dostali Deníček psí matky. Asi se rozčílili, že jsme to nevyplňovali. Alena měla sice nějaké poznámkky k tomu, jak Maki špatně jedla, ale to bylo, jak je jeném zvykem na různých papírech, že to jednou přepíše. Tak z toho učinili cosi jako konfety. Obal od té audioknihy na kousky. Mezi tou spouští esteticky rozmístěná hovínka a loužičky. Hrůza.

V úterý jsme byli na návštěvě v Živoníně. Jíťa s Martinem jsou naše dobré duše, které nám pomáhají, co jim síly stačí. Tentokrát se Jíťa bavila s Alenou po telefonu. Alena se pochlubila, že Awan již staví ucho. Jíťa ale doporučila, abychm jim oholili uši, protože podle fotek je mají dost těžké, takže by mohly být problémy. Inu dobře, ale my nemáme strojek, nikdy jsmme to nedělali a v Jablu dáma, která stříhala psy, to zabalila. Nu slovo dalo slovo a holky se domluvily, že dojedeme k Bastlům. Alespoň budou mít mrňata trénink v oboru autodopravy.

Vypustili jsme je z ohrady. Rozhemžili se po zahradě, naštěstí se vydali směrem k dolní brance. Voláním vlky, vlky jsme je soustředili do houfu a začli nosit po jednom dolů k autu. Dostat pět čiperných háďat do klece, kam se nechce jejich mámě nebylo úplně jednoduché. Jakmile jsme otevřeli dvířka, abychom jedno vložili, nastal syndrom jedenáctého jezevčíka. Zvládli jsme to.

Cestou do Živonína pejsci neprotestovali. Jen jednou některý štěkal cestou tam a jednou cestou zpět. Alena mi pak tvrdila, že to poobakrát bylo v stejném místě. Dejme tomu.

Bastlovic zahrada není zásadně větší, než naše. Jenže je to pravidelný obdélník a placka, rovina. Proti tomu našemu krpálu pohoda. Ne že bych s naší zahradou byl nespokojený, vybrali jsme si ji, máme ji rádi, ale když jsme chalupu kupovali, netušili jsme, že se na stará kolena zblázníme ještě víc a pořídíme si chovnou stanici. Přeci jen jsou u nás schody a zdi, odkud by se mrňatům krásně padalo.

Jiťa řekla, ať zajedeme dovnitř, abychom nemuseli štěňata přenášet od auta na zahradu. A pak jsme je vysvobodili. Dobře, nejdřív jsme je trochu očistili, neb se někomu neudělalo volno, ale jejich máma v autě blila významněji. Nejprve se chvilku rozkoukávali v novém prostředí, načež se rozběhli po celé zahradě. Nechali jsme je trochu proběhat, aby se vyřádili, než přistoupíme k holení uší. Celkem to pak proběhlo v klidu, pouze Anayoka se trochu vzpíral. Nyní už chvilkami staví uši i Ayko a Anayoka.

Dnes jsme byli dědeček a babička. Vyzvedávali jsme Barunku ze školky. Alena chtěla u Vietnamců koupit dva plastové boxy a přízi. Mladší synek pouští svému synkovi v jejich South New Brightonu české večerníčky a momentálně je Top ten Pat a Mat a kluci by rádi jejich čepičky. Ty Alena našla na netu, jen bez bambulky. Tak kromě boxů ještě přízi.

Zatímco Alena nakupovala, projevila Barunka přání, že jako malá šmoulová zmrzlinka by byla to pravé. I přejeli jsme na náměstí, kde je cukrárna se zmrzlinou. Seděli jsme v otevřených dveřích kufru, lízali zmrzku a dělali společnost Ayce a Anayokovi, které jsme vzali na cvičnou vyjížďku. Dolízali jsme, babička ještě nešla, tak jsme štěňata vzali z aut do parčíku, který je na náměstí, aby si zvykala. Ayko na vodítku již jakž takž jde. Anayoka se ještě vzpírá, ale zvyká si.

Alena šla spát, Dá si budíka na pátou a půjde vyhodit draky do výběhu. Třeba tu nebude taková pohroma.

Den 85

Není třeba sobů stádo

stačí párek lapinek

aby moje srdce mládlo

těšilo se na dogtreck

Abych běhal jako mladý

to v mém věku nejde už

Nosework radši ten je dobrý

čich má ostrý jako nůž

Chceš-li zajít na výstavu

jistě není námitek

jen dbej správně na úpravu

nesmí být jak dobytek

Lapinkoira to je prostě

návod k spoustě aktivit

prožene tě jako koště

tu si musíš oblíbit.

Je mi divné, jak jsou lapinky málo rozšířené. Respektive jak je málo rozšířené povědomí o nich. Proto jsem pojal drzou myšlenku spáchat nějaký článek do psíčího magazínu. Pochopitelně platí to o čele a poplužním dvoru, protože jak já můžu psát o lapinách? Co já o nich vím? A co vím o chovatelství? Popravdě flatus. Jo, znát cizí jazyky se vyplatí. I vulgarita se tak zdá méně expresivní. Řeknu-li o někom, že je šmok, bude jen málo lidí tušit. To kdybych užil latinský překlad, najmě doplněný přídavným jménem molle, víc lidí tušit.

Inu když už jsem vlastníkem drzého čela, vypadá to, že z problému vybruslím. Rozeslal jsem několika lidem kolem lapinek otázky a z odpovědí to (snad) dám do kupy. Ono tedy je otázka, zda bude v redakci zájem.

Tak jsem se třeba dozvěděl, že několik lidí si je vybralo z lásky k seveřákům, zatímco většina na plemeno narazila náhodou. Pak jsem se dozvěděl, že ve Francii je snad třicet chovných stanic s roční produkcí kolem 800 štěňat. Nebo že všichni, které jsem oslovil a s lapinkami se věnují nějaké formě musherského sportu měli dřív psa a pak najednou zjistily (když ony jsou to dámy, tak to není hrubka), že se dá s pejsky dělat něco jiného, než jen špacírovat. Á propos, jen se mi to zdá, nebo je to fakt, že kolem lapin jsou aktivní ženy? Nu zapadl bych, neb jsem ukecaný jak bába.

Chodíme s mrňaty na louku a zvykáme je na vodítko. Občas je taky vezmeme ve dvojici do Jabla. Přeci jen je to rušnější místo než náše polosamota na Huttberku. I když pozor, není to zas tak vzruchově sterilní prostředí, jak jsme byli osočeni. Třeba o minulém víkendu síkli sousedi v celé naší osadě. A že by někdo vzal kosu, to snad nepředpokládáte. Tak tu ječely sekačky různých typů. Aku strunky, motorové, traktor, takže rachot byl.

Necháváme mrňata venku cca do půlnoci (pokud neprší), pak je zaženu dovnitř a Alena je kolem páté zas vyžene jak husy na pastvu. Naprosto netuším mechanismus toho děje, ale přes den ať vyvádějí jak vyvádějí, mají na kožichu chlupy, jehličí, kousky papíru. Papdekl či papundekl též lepenka z krabic, do kterých dávají internetoví prodejci objednané zboží, u nás končí trojím způsobem. Něco Alena použije ještě pod mulčovací štěpku, aby jó nemusela plít záhony, něco natwrhá na kousíčky s vylepší si tím kompost a něco dostanou štěndy. Ok, to se dá zvládnout. Ovšem jdu-li pro ně kolem té půlnoci, mají srst místy slepenu blátem. Hlava mi to nepobírá.

Dnes jsme začali trénovat česání s fénem. Protože byl poměrně teplo, brněnské borec by hlásil zoncna pálí, pecen rumpluje, byl jsem jen v šortkách. Pochopitelně jsem si při tom vzpomněl na říkánku Maki, Maki, Makule, chytila mne (pod pasem), kterou jsem se před asi dvěma roky na stránkách trochu uvedl. Adak je syn své matky. Tedy on stál na stole, takže reprodukční orgány neohrožoval. Ale zahryl se mi do bradavky. Řeknu vám, taky rajc. Jen mi potvrdil, že sado maso není nic pro mne. Struktury, které mi kdysi ohrožovala jeho máma, mi bolestí zajely do ingvinálních kanálů jak zápasníkům sumo před zápasem.

Awan je již u nové rodiny. Bude bydlet poměrně nedaleko, na začátku Ještědského hřebene. Už jsme viděli video, jak se s novou malou paničkou honí po zahradě, takže taky pohoda.

Dva kluci stále zbývají. Včera jsem aktualizoval nabídku na jedněch zahraničních stránkách. Poměrně v zápětí se ozval dotaz How much? Tak jsem napsal kolik a připojil naši lokaci. Už se neozval. Do sbírky cizozemských zájemců nezájemců nám přibyla po Main, Ilinois a North Carolina i slunečná Kalifornie.

Tak je půjdu pomalu zahnat.

.Den 93

"Že jich vidim, Laube, prej maj nové zaměstnání?" " No poslechnou Horowitz. Já bych neřekl zaměstnání. Vědí, to je spíš angažmá." "Co nepovídaj, Laube? A kde maj to angažmá?" "V cirkusu Sarasani." "Gott der gerechte, to jsem nevěděl. A kde tam dělaj?" "Ale, pracuju v manéži." "Napoled mi řeknou, že sou artist nebo dompteur." "Tak to ne. Já mám lopatu a koště. Když se nějaký kůň nebo slon zachová, já vemu náředí a běžím to uklidit." "Poslechnou a maj za to alespoň slušný peníze?" "Tak to vědí, majlant to není, ale jak člověk přičichme k umění, na korunu nekouká."

Každé ráno si na tuhle starou židovskou anekdotu vzpomenu, když vstoupím do výběhu, než tam pustíme draky. Taky mám lopatku takovou tu s držadlem nahoru. K tomu jsem si do zlomené násady od lopaty zasadil špachtli a tou ta štěněcí hovínka nahrnuji na lopatku. To když je stolice, jak jsme psali do anamnézy, tuhá formovaná. Někdy je řidší, tak to se pak trochu rozmázne po dlaždicích a to musím pečlivě seškrábat. Pak už jen, není-li před deštěm skropit dlažky a spláchnout rozmazané produkty štěňěčího metabolismu.

A v průběhu dne pochopitelně x krát zopakovat. Zatím to jsou ještě hovínka, ale pomalu se ze zdrobněliny stává nemístný eufemismus.

Štěňata rostou. Když se hemží kolem mámy, už se mezi nimi holka ztrácí. Zvlášť když nám ukazuje, was haisst když se řekne :je vorvaná jak čuba po štěňatech. Nejen že vylínala, ale na ocase jí nezbývá skoro ani ta dlouhá srst. Trochu česneku a může být prasečí ocáseNa těle srsti také nezbývá mnoho, takže je z ní vyzuna vyzáblá. V humánní oblasti bych její habitus přirovnal k topmodelkám nebo anorektičkám. Tedy ne že by mezi tím byl zásadní rozdíl. Akorát ty modelky hladoví za jiné peníze.

Jak rostou, dosáhnou výš. Vyskočit na zahradní židli, není problém. Na gauč čili kanape už vyskočí všichni. Na pec se zatím nedostanou, ale nebude to dlouho trvat. Poměrně se naučili reagovat na pokřik Vlky, vlky (nedávno se tu byla podívat Karla, od níž jsme převzali některá jména našeho brhu i tento pokřik. Usoudila, že na její současné bostonky by to asi vypadalo blbě). Když to heslo zazní proletí dveřmi proud štěňat a dokonce při doplnění : honem domů, letí rovnou do sednice a neoplendrují v síni. No skoro vždycky. Tedy občas skutečně ano.

David s Barunkou odjeli do Chorvatska. Což to samo není drama. On má ale cca osmi- devíti měsíčního retrívra. Zlatého. On je Guf fajn, hodný, přítulný, není útěkář. Je ovšem velký a neohrabaný haratláp. Když se v sednici honí čtyři lapinní štěňata s jen o málo větší mámou, je to šrumec. Když se přidá velký retrívr, je to docela divoká akce.

Štěňata dostala další očkování, Anayoka i vzteklinu. Ve městě Gap už Gael a Julie už (jak se říkalo za nás, co jsme prošli vojnou za komančů) stříhají metr a píší si o zprávy, fotky a těší se, až si ho vyzvednou. Kupodivu jim není těch asi třináct set kilometrů moc.

Včera jsem otevřel mesengera a zpráva. Jestli jsou volná štěňata očkovaná proti vzteklině. Tak jsem odpověděl, že je očkovaný pouze ten, kterého čeká cesta do Francie, ostatní mají podle našich nařízení ještě čas. Oh shit. Manželé z Norska jsou na dovolené v České republice. 21.7. se vracejí domů. Pokud vy byl Adak očkovaný, odvezli by si ho. Já si začal vymýšlet nejrůznější varianty včetně toho, že by veterinářka napsala dobrozdání, že tu vzteklina není, oni by si odvezli štěně čtrnáct dní po očkování a oni by ho doma přihlásili až týden po transferu. No nedivím se jim, že se jim do toho nechce, ale není to pech?

Na očkování jsme byli 4.4. To byl den poměrně rozlítaný. Když jsme absolvovali veterinu, něco jsme ještě poskákali doma a vyrazili jsme do Lípy. Tam jsme měli sraz s písničkářkou Evou Blondýnou Slukovou. To je dáma, která se nezalekla úkolu, který nebožtíci Karrel Diepold či Wabi Daněk a pár dalších označili jako děsnou kládu a nechtělo se jim, či neměli odvahu se do něj pustit. Eva, jak mi řekla, se nejprve lekla, pak rozplakala, pak sedla a tvořila. Šlo o to, že jsem patnáct let hledal autora, který by napsal baladu o skautovi, kterému by za dva tři týdny bylo třicet let. Jenže zachránil tři životy za cenu toho svého. V ten čtvrtek jsme měli na táboře Flotily vzpomínku k patnácti letům od jeho smrti. Tam již za šera na hrázi u jeho pomníčku Eva svou baladu Mahagon zpívala prvně na veřejnosti. Do řiti, jsem starej chlap, párkrát jsem od života po hubě dostal a přeci, když jsem na té hrázi mluvil a pak poslouchal tu baladu, třásl se mi hlas a musel jsem se otočit, aby nebylo vidět, že to úplně nezvládám. Do smrti si budu pamatovat a budu pyšnej, že mou smečkou prošel bráška Jirka Bělský, co jsme mu říkali Mahagon.

Den 100

Je čas lásek studentských

ve stínu smrtihlava

Hořká chuť mandlí

Je lednová noc roku Domek plavčíka plovárny v Rovensku pod Troskami obklíčila necelá dvacítka příslušníků gestapa. Na tenhle zátah přijela samotná óbrsvině z protiparašutistického odboru této organizace Willi Leimer. V síti, kterou pomáhali zatáhnout Čurda a Nachtman, taky excelentní vejlupci, uvízli nadporučík Závorka (velitel) a četař Jasínek (šifrant) z výsadku Antimony. Starosta Rovenska a jeden dříve zatčený podporovatelobou parašutistů po půlnoci vstoupili do domku. Vyřídili vzkaz, že s oběma bude zcházeno jako s válečnými zajatci, pokud se vzdají a nebudou se bránit. V opačném případě bude Rověnsko srovnáno se zemí a obyvatelé povražděni, jako dříve Lidice. Oba vojáci posléze kývli a vyšli před dům. V ústech ovšem měli kapsle s cyankáli, takže je gestapo nedostalo živé.

Jak tento příběh souvisí s lapinkami? Inu to je prosté, milý Watsone. Rovensko leží hned vedle trasy, kterou jsme jeli z Petrovic do Městce Králové. A já potřeboval fotku zmíněné plovárny. Dělám sérii fotek s mými pokusy o haiku. Ani v jednom nejsem mist, zato jsem sdostatek drz. Popravdě jsem se několik let chystal, že se v Rovensku zastavím, ale vždy když jsem jel kolem, jsem spěchal, takže zajížďka a hledání plovárny nepřicházela v úvahu. Až nyní. Jeli jsme do Městce na setkání pár lidí kolem lapinek, které připravili Simča s Honzou.

Vyjeli jsme z Rovenska a buch, rekonstrukce silnice, doprava řízena semaforem v svítivé šusťákové kombinéze, který si v ruce pohazoval plácačkou s červeným a zeleným terčem. Odstáli jsme si dobu potřebnou, aby projela protisměrná kolona a hurá jedeme. Klid stíháme.

Druhý semafor, tentokrát na proud. A jedeme. Objeli jsme Jičín, odbočka na Kopidlno a objížďka. No tak to už je fousovka,už to není fousovka, snad na nás nebudou dlouho čekat, kruci kam nás to navigace dovedla, to je jiné číslo domu. Ááááh, tak jsme tady.

Vilka v ulici malého města s malou zahrádkou, která ještě je přepažena, protože v části je výběh, kam umístíme k Mie naše štěňata. Umístili jsme je tam a přivítali se s hostiteli. My máme půl hodiny zpoždění a jsme tu první? No to se nám dlouho nestalo. Ne to zpoždení, být někde první. Fajn, za chvíli se začali účastníci trachtace sjíždět. Pozor, slova občas dostávají druhý až několikátý význam. Tady je skutečně míněno, že lidé, jedoucí z různých směrů se sjedou do cíle. Ne že si účastníci setkání dají lajnu s sjedou se.

Většinou jsme se znali, přinejmenším z doslechu, nebo jsme se letmo viděli na výstavě. Chudáci Haunerovi byli zprvu trochu zaraženi, protože byli v této společnosti prvně. Navíc udělali docela klukovinu, když se cestou na grilovačku naobědvali. Tak my se dopřávali několika salátů, grilovaného masa, Alena upekla sezamové houstičky a chleba (na ten nedošlo, protože mnozí jsme přikusovali k masu zase maso, navíc jak říkával kamarád, na chleba se těžko vydělává). I dva druhy štrůdlu se objevily. Prostě paráda. A Iva se Zdendou a dětmi jen funěli Nu naštěstí děti jsou ve vývinu, tak si za chvíli ďobly tu, ďobly tam, inspirovali tatínka. Nakonec ledy roztály, zejména když několik přítomných kantorek začalo rozebírat slovní hodnocení. Jak je těžké napsat o dítěti, že je debil, aby ho to nefrustrovalo a ještě více nedemotivovalo. No dobře, neřekly to takto expresivně, ale v tom smyslu ta debata probíhala.

Bylo to, jak pravil kolega Gruntorád v Postřižinách, takové uvolněné odpoledne. Haunerovi to měli nejdál, tak se začali zvedat první. Jenže Ailin byla s našimi mrňaty ve výběhu. Výběh měl část relativně suchou a krapánek dost zabahněnou. Kdo zná děti a štěňata už ví, kde nejraději štěnky zdržovaly. U našich by to nebyl problém, ale Haunerojc jedou z dovči, takže kufr našlapaný a Ailin cestuje v kabině. To by jako koule bláte nemohla. Tak ji šla Iva umýt. Mezi tím nás Jíťa učila, jak podlepit uši u našich, aby se jim konečně postavily. Pak byla ještě ukázka psího fénu, který je silnějšá než lidský a méně hlučný než Parksidácký kompresor, který jsem měl tendenci dom užít já. Fuk má silný, což o to, ale dělá hluk, že štěnky vzaly čáru na druhý konec výběhu.

Přeci nepůjde Ailin do auta mokrá. Tak vyfénovat. A při té příležitosti jí Jíťa překontrolovala chrup. Shit, shit, shit a scheisse navrch. Ailin má podkus. Já dostal pecku dřevěnou palicí rovnou do čela. Za dobu, kdy odešla z domu jí akcelerovala dolní čelist a předehnala tu horní. Já se asi střelím. Tedy až mi přijde můj Colt 1911 ze servisní opravy (klid, to jen vzduchová verze).

Ohne sranda, jak říkávala moje máma, je to sakra blbý pocit. Jasně, Jíťa ji viděla a prohlížela někde na dvou měsících, tak ví, že to tam nebylo. Ale ač do chovatele mám stejně daleko jako do fotografa a autora haiku, štve mne to. Jako každý chci, aby naši stanici opouštěla štěňata, která nás budou porážet na výstavách a teď tohle. Neříkejte mi, že se to stává, že to nelze ovlivnit, že za to nemůžeme. To všechno přeci vím. A má mě to o to míň štvát? Navíc po Baylisovi jsou potomci s korektním skusem a v geracích předků také nic není. Tak to musí být mateřská linie. Můžeme vůbec riskovat další vrh?

To bylo v sobotu. Dnes byla Iva na Kladně u veterinářky, která se zabývá veterinární stomatologií. Ano je o pár milimetrů delší dolní čelist. A je vymalováno. Nedalo mi to a na Kladno jsem zavolal. Ano, může se to stát, že se jedna čelist splaší. Ne, nemohli jsme proti tomu nic udělat. Ne, nejspíš neodhalíme, z které strany to přišlo, protože je ve hře spousta faktorů. Takže ač genetika, může to přeskočit tolik generací, že není signifikantní, když ani v otcovské, ani v mateřské linii nejsou takové případy známy. Jediné co je pozitivní, nediskvalifikuje to Maki v případě možného příštího vrhu. I když mi Iva psala, že nehledají vinu u nás (sakra dík, v medicínské praxi jsem se několikrát setkal, že jsem byl viněn za něco, co jsem nemohl ovlivnit), mrzí mne to. Bohužel víc než toto konstatování nemohu udělat. I to patří k životu chovatele.

Mimochodem, podkus je to v humánní medicíně. Pro veterináře je to předkus.

Den 122

Malých lapin je tři řiti. Jako neznalý problému jsem předpokládal, že po druhém měsíci to bude jako v Babičce. Ne té původní, ani v té blasfemické Ona je i vojenská verze, která začíná jak z vesnického pancéřáku slézá stařena v záplatované leč čistě vyprané maskovací kombinéze. Ta pochopitelně taky šukala po sednici a ráno svolávala slepice : " Náááá, pipipipi." Když se slepice seběhly, vhodila mezi obranný ruční granát. Do slepic jako když střelí.

Netušil jsem, že je třeba začít inzerovat nejlépe ještě před krytím. Máme pěknou fenku, tak to bude brnkačka. Jenže štěňata byla na světě, dal jsem jeden inzerát a nulová odezva. Jíťa mi posléze vytmavila, že se málo snažím, že musím internet zaplavit inzercí. Navíc synek David, mi naznačil, že má otce nešiku, protože přeci via internet se dnes prodá cokoli. I on si tak pořídil retrívra (bez PP). Tak jo, začal jsem oslovovat inzertní stránky typu Bazoš. Velice často jsem narazil na to, že můj příspěvek byl smazán, protože prodej psů po intenetu prá odporuje internetovým zásadám. No ale jak je možné, že na jiných stránkách inzerovat prodej psů se smí?

Zajisté chápu, že je to na jednu stranu ochrana proti množírnám. Ty také nemám rád. Jenže my nejsme množírna, my jsme oficiálně registrovaná chovná stanice. Své psí mamině se věnujeme, dáváme jí pokud možno to nejlepší, tak proč nesmíme inzerovat prodej štěňat?

Úplně jsem neudržel, kde jsem už byl smazán, takže jsem byl mazán a proklet častěji. A to i cizojazyčně. Ještě že fungují překladače, asi bych se svou angličtinou na tu komunikaci nestačil. A tak jsem psal inzerát za inzerátem. Jo vloudila se chybka, když jsem umístil inzerci na inzertní stránky pro oblast Děčínska a Šluknovska. Tam bylo českých reakcí nejvíc, jenže již podle jmen to byli zájemci, kteří by pro štěně asi měli dost citu, ale určitě bylo nad jejich finanční možnosti.

Po každém novém inzerátu jsem několik dní otevíral co chvíli počítač (jsem příliš málo inteligentní na inteligentní mobil, navíc mám k jistou averzi k nadupaným telefonům) abych se podíval, je-li nějaká odezva. Čím méně reakcí, tím více mne to stálo energie, musím přiznat. Jak běžel čas, narůstaly obavy, že nám nějaké štěně zůstane doma. První se ozvali krátce po začátku inzerce Haunerovi, kteří měli zájem o fenku. Jak jsem dříve uvedl, jednak jsme je napínali, kterou jim necháme, aby pak nastaly problémy s chrupem. Pak se ozvali Girodovi, kteří s zamilovali konkrétně do Anayoky. Ti si ho vyčekali kvůli veterinárním zákonům své země.

Musím konstatovat, že všechni čtyři mrňouskové, kteří již odešli, si našli bezvadné rodiny. Ailin byla na skautském táboře, pak na dvoudenním putování, Anayoka si běhá po Alpách, Awan byl v Krkonoších a chodí do štěněcí školky, Adak vyrazil na týden na Berounku.

Jen Ayluk nic. Pokud jsem zveřejnil inzerát, během hodidy desítky lajků. Ale domů ho nikdo nechtěl. S běžícím časem rostl strach. Ne že by nebyl fešák. Dokonce je po Anayokovi největší mazlil, přitulí se, hlavu přitiskne, ruce i obličej olizuje, ucho i nos jemně okusuje co projev něhy. Tedy někdy se mu podaří chřípí chytit šikovně špičákem zevnitř, což je potom velmi močopudné.

Jak se blížil čtvrtý měsíc, cítil jsem, jak ztrácím energii. Ani tenhle deník jsem neměl sílu psát. Prostě vymačkaný citron. Začali jsme se smiřovat s tím, že nám zůstane doma. Z toho chundelatého plyšáka se stával balvan na krku.

Dnes jsme se s oběma mrňousky vydali do Chrastavy, tam funguje psí škola Dopey, do které jsme chodili na individuální cvičení s Maki. Až březost ukončila naše snažení mít doma poslušnou fenečku. Jak čas běžel a štěňata zvolna ubývala, rozhodli jsme se, že vyrazíme do školky. Aby se Ayko a Ayluk socializovali, zvykli si i na jiná šěňata, než jen synkova retrívra.

Nedělní školka začíná v půl deváté. Jelikož padesátkou počínaje jsem vstával do práce na jedenáctou, je pro mne raní vstávání mor. Prostě v noci nevstávám. Proto jsem vyrazil bez snídaně, jen jsem se stihl obléknout a naložit mrňata. Jsou po mámě, auto není pro ně hitparáda. Moc toho zatím neumí, ale trik komatozní lapinka, kterým zpestřují nakládání do auta je máma naučila excelentně.

Do školky Dopey již chodí brácha Awan, který se tam zamiloval do štěněte borderky. Když jsme ke školce přijeli, už tam byl i se svou rodinou. Všechna tři štěňata se začal vítat, při tom ukazovala ostatním, že lapiny jsou tu v převaze, tudíž mají brát vážně. Majitel školy a instruktor se jen křižoval a cosi jako Lapina gang. Lítali po areálu, Ayko se seznámila s překážkami, tunelem prolézala bez problémů, áčko přelezla , kladinu taky zvládla, šikovná holčička.

Školka skončila a my vyrazili domů. Šimůnkovi s Awanem jeli s námi na kafe. No nejen na kafe, Martin se jel podívat, co bude muset udělat, aby nám zprovoznil teplou vodu. Poseděli jsme, pokecali a Awanovi se odebrali domů na oběd. My jsme seděli na terase a přemýšleli co dál. Pomalu si zvykáme, že nám Anayoka zůstane. No co naděláme. Budeme si muset zvyknout a sousedi tuplem.

Aleně zvoní telefon. Hovor moc nesleduji, ale zdá se mi, že manželka se tváří nějak potěšeně. Končí slovy: "Tak se měj Chůvko, budme se těšit." Moment, Chůvka neboli Petra (skautka z Lanškrouna, která studovala v Liberci zdravotní VOŠku a při té příležitosti působila v přístavu Maják, kde poznala budoucího manžela aka Autíčka) byla u nás s rodinou na začátku srpna, přímo na narozeniny štěňat. To si střihnou druhé kolo dovolenky? " Chůvka se ptala, jestli je Ayluk ještě k mání, že tatínka zdolali. Přijedou si pro něj ve čtvrtek." Uf, jsem rád, že ten šutr, co mi spadl ze srdce, mi nespadl na nohu.

Nakonec si přijeli již ve středu večer, protože celkem rozumně chce vyrazit hned po ránu, aby nejeli za největšího úpalu. Tak nás opustilo poslední štěňátko z našeho prvního, nebo-li áčkového vrhu.

Měsíc devět

Jdu si lehnout . Usednu na postel, převléknu se do spacího a uložím se. Z nočního stolku vezmu knihu a nasadím si čtecí brýle. V zápětí zvedám knihu v natažené ruce a brýle odsunuji do vlasů. Na hruď mi dopadá chlupatá hmota, jednu tlapu na jedno rameno, na druhé druhou jazykem mi zpracovává obličej. Rty mám pevně stažené, protože jsem se již naučil, že byť jen pootevřené rty hrozí lapinním jazykem v hloubi úst. Než jsem se to naučil, párkrát mi takto Maki olízla prostor, kde jsem míval mandle čili tonzily. Také víčky mám pevně zavřené očnice. Když mi tlapa s drápy přejede při té psí očistě po obličeji, mám obvykle strach o oko.

Z uvedeného je zřejmé, že jsme vzdali, ostatně podle rozhovorů při lapinních setkáních jako většina chovatelů téhle ráce, představu, že pes do postele nee. Malamuti se sice také snažili, ale ti byli přeci jen pomalejší, takže je člověk mohl snáze zadržet. Lapiny přijdou, skočí a neptají se. Pokud se uvelebí v nohách, ještě to jde. Ovšem často se plácnou na jednoho či druhého z nás, případně mezi nás. Jelikož máme velkou deku pro dva, stáhnou ji tím z nás a pak se přetahujeme, kdo bude přikrytý.

Obdobně je to, když nás v noci probudí fyziologie a jeden nebi druhý musíme opustit vyhřátou postel- Velice často se stane, že si jedna či druhá holka lehne na deku a odmítá ji vydat. Pro ty případy máme v ložnici připravený spacák, do kterého se postižený posléze zavrtá, aby mohl pokračovat ve spaní.

Jo, od odjezdu Ayluka uteklo dost vody. Péče o štěňata byla sice chvílemi namahavá, ale nejhorší byl stres z toho, zde se nám podaří udat všechna štěňata. Přeci jen jsme oba překročili sedmdesátku a tak těch sil, fyzických i mentálních, není jako v padesáti. Zejména Alenu to trochu sebralo a zatím se netváří, že by do toho šla ještě jednou. I když Ayko je fešná holka a mohla by mít pěkná štěňátka.

Nedlouho poté, co si Chůvka odvezla Ayluka, Maki začala hárat. Tož to by nebyl až tak problém, to fenky dělají. Jenže ona nám zdrhla. To by taky samo o sobě nebyla tragédie, ale ona šla k našemu Davidovi, tam vyzvedla jaho puberťáka Gufa a šli se proběhnout do lesa. Takže veterina a průšvih, holka je v tom. Dostala první injekci a a po pár dnech jsme měli přijít na druhou. Jenže v určeném termínu jsme měli být v Andaluzii. Tenhle zájezd si Aleny vybrala k svému významnému životnímu jubileu. Naštěstí David bydlí za rohem, resp. přes potůček a práci má sice v Liberci, ale v mezích možností docela flexibilní, takže to zařídil za nás.

Pobyt v Andaluzii jsme si užili. Vzhledem k tomu, že si něco pamatuji, neustále jsem se chystal, že se průvodkyně zeptám, kde je ta Triana, kam v písni plují lodi, když zrovna nemíří do Málagy či na vše strany. Nu než jsem se k tomu dostal, ji jsme byli v Seville a průvodkyně nám ukazovala část města na druhé straně řeky. " A tohle je ta Triana, o které se zpívá v jedné písni." Ač je Sevilla vnitrozemské město, řeka jí protékající byla dlouho splavná i pro námořní lodi.

Jenže když jsme se vrátili, další problém. Ayko kašle. A ne úplně málo. Takže po pár dnech veterina, CRP (ukazatel zánětlivého procesu) k sedmdesáti. To bych u svých dětských pacientů docela stříhal ušima a měl jisté obavy. Ani jsme neprotestoval, když bylo řečeno, že musí dostat antibiotika. Nu kašel se nijak nelepšil, takže kontrola ještě před dobráním léků. CRPéčko místo aby slušně klesalo, vylezlo prakticky na dvojnásobek. Ale shit. Takže okamžitě změna antibiotika. To naštěstí zabralo a kašel se začal lepšit. Jenže po dobrání veterinářka nedoporučila pobyt mezi psy, protože začínalo období psincového kašle. Takže konec se cvičákem. Dobře, nějaký výcvik můžeme dát sami, ale ten kontakt bude chybět. Neb jak to říkala Jíťa, máme tu sterilní prostředí. Míněno co do vzruchu.

To se na Ayko trochu podepsalo. Pokud jsme během podzimu navštívili Ailin v Novém Strašecí nebo Adaka v Liberci, skákali na nás, radovali se, vítali, ale potichu. POTICHU!!!!! Jestliže Maki považovali někteří za nejukecanější lapinku, proti své dceři je jak Němá z Portici. A když se do toho dají obě spolu, vyjedou do sopránu, to pak skoro praskají okenní tabulky a skleničky.

Ze štěňat a jejich rodin máme docela radost. Ailin, která šla první, je v Novém Strašecí. Obavy o její chrup se nakonec ukázaly být liché, protože po přezubení se čelisti srovnali a má skus korektní. Ještě během léta se byla podívat na táboře, nejspíš půjde do pasteveckého tréningu. Druhý šel Anayoka do Gapu ve Francouzských Alpách. Má za sebou první výstavu a hodnocením velmi nadějný. Adak si omotal celou rodinu kolem tlapek. Páneček, který sice na oko dodnes brble, s ním chodí ven, miluje ho, máme fotku jak spolu spí bok po boku na zemi. Ještě v létě byl s rodinou na vodě, což snášel perfektně. Když přijdou babičky, že vezmou vnoučky ven, hned se ptají, jestli mohou vzít i Adaka. Ayluk měl trochu smůlu. Tedy ani ne tak Ayluk, jako jeho rodina. Se začátkem školního roku nejstarší dcera odjela na internát, syn si zlomil nohu a dostal nechodící sádru. A v zápětí si páneček natrhl Achilovu šlachu. Tak na péči o celou rodinu zbyla maminka, která pracuje v sociáních službách a nejmladší desetiletá dcerka. Nu se zaťatými zuby panička Chůvka tuhle kalamitu zvládla. Awan je nejblíž, chodí na stejný cvičák jako my (prý s postupujícím věkem začíná být taky ukecaný jak lapina) a už se byl podívat na ovečky. K práci s nimi má vlohy, takže ho čeká výcvik.