naši psi

Oba jsme vyrůstali se psy. Shodou okolností jsme oba měli zkušenosti s fenkou foxteriéra. Já se o Iris zmiňuji v povídání o životě s lapinkou. My jsme kromě foxlice měli ještě edél teriéra, kterého tamtéž zmiňuji.

Takže jsme s nedovedli představit, že budeme bez psa. Chtěli jsme nějaké menší plemeno, protože jsme měli dva synky. Jenže se to nějak schrulo a více než třicet let jsme žili s malamuty. Já dokonce prodělal musherskou epizodu a vlastně seveřáci způsobili, že jsem přestal jezdit a věnovali jsme se práci při obnově skautingu.

Když táhl Cloudymu desátý rok, akademicky jsme uvažovali, co bude, až nebude. Přeci jen jsme se limitně přiblížili seniorskému věku. Cloudy ale onemocněl a já jsem si jen potvrdil, že zvedat čtyřicet pět kilo malamuta, který do auta už prostě nevyskočí, už dávám těžko.

Protože jsme absolvovali cestu Finskem až ne sever k Inarijärvi, zeregistrovali jsme plemeno Finnis lapdog neboli Sumenlapinkoira. Když se blížil Cloudyho konec, vyhledali jsme si informace o tomto plemeni a narazili na jméno lidí, kteří se o lapinkoiry u nás dost zasloužili. Pak jsme Bastlovy navštívili a když jsme viděli jejich smečku, byli jsme ztraceni.

Aktuálně máme jednu fenku. Čekáme první vrh naší stanice od Divizen a plánujeme si nechat dcerku od Maki.

O plemeni

Lapinkoira je staré plemeno. Patří do širší rodiny severských špicovitých psů. Saami (Laponci) podobné psy užívali dávno, i když oficiálně se o lapinkoiře mluví od 17. století. Jde o pracovní plemeno užívané dodnes při práci se sobími stády v laponské tundře na severu Evropy, zhruba od ruského Murmanska přes Finsko, Švédsko po Norsko. Mezi předky lapinkoiry patří nejspíše kromě ovčáckých psů karelský medvědí a islandský pes.

Lapinkoira je pracovní plemeno, které vychází s lidmi i se zvířaty Saami psy tohoto typu užívali při práci se soby po mnoho staletí. Protože psi obíhali stáda o velkém počtu jedinců, hlásili štěkotem svou polohu. Proto jsou lapinky hlasitější v projevech, než mlčenliví tahouni malamuti.

Jsou to psi zvyklí na lidi, rodinu považují za svou smečku, kterou milují. Vychází bezvadně i s dětmi. Říká se, že na severu doprovázeli své pány i do kostela.

Lapinky jsou nekonfliktní, na vycházce se rády seznamují s jinými psy ale i s jejich pány. Jsou to psi vnímaví a temperamentní, kteří milují akci. Proto vyžadují poměrně dost aktivity ať fyzické nebo mentální. Sporty jako agility, frisbee ale i dogtrecking jsou jejich velkou zálibou stejně jako nosework či řešení různých hlavolamů.

Při práci se soby měly lapinkoiry upozornit na potenciální nebezpečí. Budou tedy hlásit každého, kdo jde kolem plotu, ať je to člověk či zvíře, hlasitým štěkotem. Ovšem pokud dotyčný vstoupí na pozemek, obratem z nebezpečí je kamarád, kterého je třeba vítat. Takže klasický hlídyč z lapiny nebude.

Standard (dodám)

Naši psi

Feny:

Bamaco Bacara Maly Wieden (Maki)

rodiče:otec Jarvi Korppi Albus, matka Bacara Nezkrotná markýza.

Výsledky: Třída mladých V1, CAJC, Třída mladých V1, Třída mladých V1,VTM. Třída otevřená V1,VT,KV, Třída otevřená V2 res CAC

Odchovy

Litter A

Novinky

zajímavosti, odkazy

Život s lapinkou

(není pr...)

"Maki neječ", pravila má žena. "Jo holka, máme lapinu tak se nerozčiluj."

Maki je čtvrtá psí rasa po mém boku. První byla Iris. Jak jméno praví, byla to foxteriérka. Od jisté doby se foxlice u nás mohou jmenovat buď Iris nebo Dáša. Byla nádherná. Byla neskonale, ale neskonale blbá. To bylo tak. Rodiče byli snad čistokrevní, ale bezpapíroví. Iris byla sedmá z vrhu a jediná, která přežila. Čili sám vrh byl problematický. Naši ji pořídili, když jsem ještě byl na základce. Zatímco spolužáci po návratu ze školy si šli hrát (ti normální) nebo psát úkoly (ti pilní), já ještě v roce jejího věku vzal kbelík, hadr a smeták a šel vytírat kuchyň. Moc déle než ten rok to rodiče nevydrželi. Táta ji ukázal myslivci z vesnice kousek za Libercem. Ten nás znectil nehorázně. Zničili jsme, prý, nádherného psa. Jenže Iris má štěstí, protože se co deus ex machina zjevil v jejím životě on. Jen on z ní do půl roku udělá excelentního norníka. Mýliti se je lidské. On z ní sice neudělal ani průměrného norníka, ale ona z něj psychickou trosku učinila. Když řešil koho zastřelit, zda Iris nebo sebe, na poslední chvíli si uvědomil svou povinnost k několika potomkům, které zplodil. Tak obrátil hlaveň správným směrem.

Den cca 41.

Maki přibývá na váze. Tedy vizuálně se na tom možná podílí fakt, že nahodila kožich. V prosinci a lednu vylínala, takže byla dost drobná. Když jsme o víkendu byli u Bastlů a kolem nás se motalo šest psů z té jejich smečky, zaregistrovali jsme, že i

teď v kožichu a těhotenském růstu je drobnější než oni.

Mění se jí i termoregulace, chvíli je s námi v sednici, pak začne štěkat, že chce do síně. Buď zaparkuje na dlažkách, nebo zaleze do chodbičky ke sklípku. Tam normálně leze jen za horkého léta.

Začíná být i rozežraná. A mlsná. Prakticky ze dne na den jsme museli změnit granule, protože Purina losos na které byla zvyklá, najednou slečna odmítala. A vzhledem k blížícímu se porodu jsme nyní přešli na Starér od Royal Canin, To nedělám placenou reklamu, to nám bylo zkušenými doporušeno zkušenými.

Nemá sicflajš, jak se říká u nás v Sudetech. Ale současně je jak mnohé baby i mimo graviditu. Neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Třikrát si stoupne ke dveřím do síně a ječí, jak kdyby se dělo cosi zlé. Zvednu se z pohovky, ze které se koukám na televizi, dojdu ke dveřím....a nic. Slečna se otočí a jde strkat nosem do Aleny, která poslední dva měsíce ujíždí denně na zahradnických vebinářích. (Představuje si, že se štěňaty zvládne dát dohromady zahradu zničenou loni při stavebních úpravách chalupy. No dobře, já mám taky domluveného tesaře, aby mi na zahradě postavil dílnu. Jenže pod ni musím upravit terén a udělat betonovou desku. Snad to zvládnu do porodu.) V okamžiku, kdy znovu zaparkuji na kanapi, stoupne si počtvrté ke dveřím. Tentokrát jí nestačí síň, prý musí urgentně ven. Jenže v okamžiku, kdy jí otevřu dveře zádveří, hodí okem ven a zjistí, že tam vůbec nechtěla jít a jde zpátky.

Nojo, přiznám se, že to je první pes, u kterého jsme vyměkli a nevyhodíme ji, když si vyskočí do postele. Jenže dřív si lehla do nohou a byl třeba hodinu klid. Když se pokoušela namáčknout mezi nás, býval to trochu boj. Máme deku pro dva, pod kterou se i při naší jateční váze vyspíme. Pokud se ovšem Maki mezi nás vmezeří Makina, začne o deku urputný boj. Obvykle se nafrní a vypadne. Jenže jak jde její gravidita, hup nahoru, hup dolů

Kromě oblíbených her s míčkem nebo čuchátkem se začíná mazlit. Ne že by se nemazlila dřív, to ne. Ale v posledních dnech jakoby trénovala péči o miminka. Když mi začne olizovat ruku, ok. Když Specialisté řeší případ zapeklité vraždy, slečinka se postaví vedle kanape, studeným nosem mi shodí brýle, aby se jí nepletly a začne mi olizovat obličej, to je radost. A masíruje teda fest. Alespoň jsem se naučil, že musím pevně sevřít rty a nesmím ji ani okřiknout. Než jsem se to naučil, chytil jsem párkrát francouzáka jak od profesionálky. Zjistil jsem, že by mohla s Maory tančit jejich haku, což pakeha (bílý) nezvládne, neb nedokáže na konci dostatečně vypláznout jazyk. Maki mi zvládla s přehledem oblíznout místa v dutině ústní, kde jsem ještě před čtyřiceti lety míval mandle.